Květa Monhartová – Obrazy
30. 11. 2023 – 14. 1. 2024
kurátor Václav Malina
Záštitu nad výstavou převzala radní města Plzně pro oblast kultury a památkové péče Mgr. Eliška Bartáková.
„Figura je nositelkou toho, co potřebuji říci. Osciluji mezi volně, ale realisticky pojatou figurou k expresivní nadsázce, karikujícímu výrazu, k zmnožení figur nebo třeba jen k opakování hlav. Postavy také zjednodušuji až k formě znaku. Malování je činnost rozumu i srdce, zároveň velké dobrodružství.“
Květa Monhartová
Květa Monhartová se narodila 26. 3. 1938 v jihočeské Volyni, kde strávila dětství a školní věk. V padesátých letech se přestěhovala do Plzně, kde začala její malířská cesta školením u Jaroslava Kantora v ateliéru tehdy škodovácké Besedy. Do rodného kraje se často vracela za rodiči, ve Volyni měla v roce 1975 i svoji první samostatnou výstavu. Od počátku se zaměřuje především na figuru. Nejprve v přísně realistické podobě, postupně se začíná její styl uvolňovat a v šedesátých letech vznikají i její první figurální kompozice. Zajímá ji sumární konstrukce a maximální míra zjednodušení při zachování silného expresívního výrazu. Šedesátá léta jsou též významným impulzem pro její orientaci názorovou, literární a filozofickou. Setkání s angloamerickou poezií starší i novější – Robinson Jeffers, Emily Dickinsonová, Sylvia Plathová a zejména beatnici – ji ovlivnilo natrvalo a pomohlo jí přenést se přes marasmus normalizačních let. Kromě literatury se v této době zajímá o filozofii a hlubinnou psychologii, četba spisů Karla Gustava Junga jí otevřela cestu k objevování a uvědomování si role podvědomí v lidském životě. Paradoxem následujícího autorčina vývoje je, že v době, kdy se začíná umělecky profilovat, ztrácí možnost normálního začlenění do výtvarného života.
Tvorba Květy Monhartové se v normalizačním období 70. a 80. let (jako mnoha jiných) ocitla na okraji oficiálního uměleckého dění. Vystavovala jen sporadicky, zejména s přítelkyní sochařkou Mirkou Novou, například v kulturním domě Luna v Plzni v roce 1976. O pět let později se jí ještě podařilo uspořádat samostatnou výstavu v legendárním Ústavu makromolekulární chemie ČSAV v Praze, naplno se mohla realizovat ale až po roce 1989, kdy se stala členkou skupiny P 89, založené známou trojicí dnes již nežijících plzeňských malířů Karel Frauknecht, Miroslav Tázler a Jiří Patera. Stala se kmenovou autorkou Galerie města Plzně, intenzivně vystavovala v Česku i v zahraničí, její díla začala být zařazována do veřejných sbírek. V autorčině tvorbě nastal další posun. Vznikají obsáhlejší tematické soubory a začínají první cykly. Do popředí jejího zájmu se dostává i práce na papíru a s papírem, velké kresby uhlem nebo tuší, akvarely a od devadesátých let koláže z trhaných potištěných papírů a plakátů, často dokončované tušovou kresbou. Tématem zůstává figura v ještě vypjatější expresívní podobě. Postavy se rozpínají uvnitř formátů, jako by jim vymezený prostor nestačil, lidské tělo nebo tvář, gesta pohybu a exaltovaný výraz ve výtvarné zkratce se stávají hlavními nositeli obsahu.
V devadesátých letech se i nadále autorčina práce odvíjí v tematických cyklech a nově vznikají polyptychy. Monotematické celky se rozšiřují, umělkyně začíná využívat i vlastní fotografie, všímá si okolí svého bydliště, které dokumentuje v obrazových příbězích, kde předměty nabývají lidské podoby. Antropomorfizace se stává hlavním principem její tvorby. Figura je redukována na téměř plošný útvar, tělo, hlava i ruce splývají v jeden celek a vytvářejí lapidární znak, který neztrácí nic ze své emocionální působivosti. Malba je živá, s výrazným rukopisem a suveréními kresebnými zásahy. Vzniká cyklus Humanizace sídliště, vystavený v Galerii Jiřího Trnky (2002) v Plzni a v ÚMCH v Praze (2003), který je příběhem sídliště na plzeňské periférii, kde autorka žije. Důvěrně známé předměty v obrazech ožívají ve figurách zastupujících charakteristické sídlištní atributy – lavičky, dětské prolézačky, patníky atd. Dlažební kostky se stávají hlavami zástupu věřících, balvany v kruhu radou moudrých.
V novém tisíciletí zná veřejnost Květu Monhartovou nejen jako malířku, díky četným autorským i kolektivním výstavám, postupně ale také jako básnířku. Již svými prvními publikovanými básněmi zaujala čtenáře i odbornou kritiku. Její postavení na současné umělecké scéně potvrdila i výstava v prestižním Muzeu Kampa v Praze v roce 2018. Nadále jji zajímají fatální příběhy lidských životů, zkoumá chování jedince v mezních situacích, s kritickým a někdy i ironizujícím nadhledem reflektuje i všední události. Její portréty i figurální obrazy jsou psychologickými sondami a úvahami o lidském bytí. Podávají výpověď o odvěkém údělu člověka, ale zároveň jsou i obrazem všelidské komedie v globálním měřítku. Theatrum mundi můžeme v obrazech Květy Monhartové vnímat téměř doslova. Inspirace divadlem ve všech jeho podobách je patrná zejména v jejích posledních cyklech, jejichž základem se stal čtverec otáčený v polyptychu do výsledné, rovněž čtvercové podoby, popřípadě i jiných sestav. Větším souborem těchto prací se autorka poprvé představila na své jubilejní výstavě s příznačným názvem Hra o čtverce v Galerii Jiřího Trnky v roce 2018. Od té doby ho neustále rozšiřuje a ukázky z něj pravidelně zařazuje na výstavy Unie výtvarných umělců, které je dlouholetou členkou, a skupiny P 89, jejíž je v současné době prezidentkou. Inspiraci k polyptychům bychom mohli dohledat v inscenacích Divadla J. K. Tyla v Plzni, například v baletu Spartakus nebo Romeo a Julie, ve Fibichově opeře Nevěsta Mesinská, činoherním dramatu Mefisto, krvavé tragedii Caligua a dalších. Největší soubor obrazů s touto tematikou byl letos představen přímo na půdě Nové scény Divadla J. K. Tyla v Plzni a vzbudil zaslouženou pozornost. Dílo Květy Monhartové představuje jeden z vrcholů současné malířské produkce nejen plzeňského regionu, ale i osobitý přínos v kontextu celé české figurální malby.
Václav Malina
Miroslava Nová – Sochy
30. 11. 2023 – 14. 1. 2024
kurátor Václav Malina
Záštitu nad výstavou převzala radní města Plzně pro oblast kultury a památkové péče Mgr. Eliška Bartáková.
„Kámen je svědectvím času, jsou v něm zaklety síly, které daly vzniknout této zemi. Proto do svých mramorů zasahuji s velikou úctou. Opracovávám je tak, aby samy přistoupily na přijetí tvaru, který jim nabízím. Některá místa zůstanou neopracovaná, aby zachovala původní strukturu lomu, jiná při leštění vydají tajemství, která jsou v kameni skryta, například průřez lasturou, obklopenou milióny částeček jiných vápenných schránek, v nichž kdysi byl život. Při práci vedu s kamenem dialog a probouzím ho k novému životu. Socha se zrodila! Prožívám nevýslovný pocit radosti.“
Miroslava Nová
Sochařka Miroslava Nová se narodila 24. 1. 1935 v Malnicích u Postoloprt v učitelské rodině. Následovala dráhu svých rodičů, vystudovala Pedagogické gymnázium v Plzni a působila na venkovských školách na Blatensku a v Blovicích, prošla ale i zkušeností tvrdé fyzické práce na venkovském statku v Jarově u Nepomuku, odkud pocházel její manžel. Ten ji seznámil se svým bratrancem Zdeňkem Sýkorou, malířem a vysokoškolským pedagogem, jenž se stal jejím celoživotním přítelem a rádcem. Jeho prostřednictvím se seznamovala i s dalšími osobnostmi českého umění, například při návštěvách ateliéru Karla Lidického nebo Stanislava Kolíbala. V letech 1966 – 1969 si rozšířila vzdělání jednooborovým studiem výtvarné výchovy na Pedagogické fakultě v Plzni, kam se s rodinou natrvalo přestěhovala v roce 1977 ale již od roku 1974 zde začala učit na samostatném výtvarném oboru Lidové školy umění (později ZUŠ v Jagellonské ulici), kde setrvala až do konce svého učitelského působení.
Mirka (jak jí přátelé říkají) prošla klasickým výtvarným školením od tradičních sochařských žánrů, jako je portrét a figura, až k experimentálnímu pojetí plastiky při práci s hlínou. Zaujaly ji zejména možnosti reliéfu s otisky různých materiálů (např. oblázků), pravidelně se zúčastňovala mezinárodních výstav FIDEM, a od roku 1990 je členkou Asociace umělců medailérů. Vytvořila řadu portrétních soch členů rodiny a přátel, mimo jiné i Květy Monhartové. Hlavní doménou její tvorby se ale staly „Kameny“, jak nazývá sochy z českých vápenců, které vynikají tvrdostí a různým zabarvením příměsemi železitých rud, křemene i dalších nerostů a hornin. Nehodívské, suchomastské, slivenecké a mořinské mramory, se kterými nejčastěji pracuje, nachází v opuštěných lomech v daných lokalitách. První fází její práce je již samotný výběr vhodného materiálu. Kámen ji musí oslovit svou skrytou formou i možností manipulace s ním, například vztyčením na způsob pravěkých menhirů, nevyhýbá se ani spojování dvou nebo více různorodých kamenů ve variabilních kompozicích.
Jak přistupuje k opracování kamene, popsala autorka nejlépe sama. Mluví o respektu k přírodním geologickým procesům, odhaluje tajemství skrytá uvnitř, vede s kamenem nekončící dialog a vnímá jej všemi smysly – zrakem i hmatem, slyší jak při úderu dlátem zní, dokonce vnímá i jeho vůni a chuť v dokonalé synestézii. Kámen chápe jako živoucí organismus, který má duši, ale vyhýbá se jeho antropomorfizaci – samozřejmě s výjimkou starších soch s figurální tématikou (Markéta). Při práci s mramory používá tradiční sochařské nástroje jako již zmíněné dláto, špičák, nebo zubák. Rovněž dává přednost ručnímu broušení a leštění před novými technologiemi, které sice ulehčují práci, ale nerespektují vlastnosti materiálu a vytvářejí průmyslový tvar bez citové vazby k přírodě. Výsledný artefakt, který v tvořivém procesu vychází ze sochařčiných rukou, má sice hmotnou substanci, ale svým významem přesahuje k duchovní podstatě bytí. Formy, které vytváří, navozují pocity zrodu, růstu nebo jiného dění – anorganický materiál přebírá formy organické a prostřednictvím tvůrce spojuje živý a neživý, hmotný a duchovní svět v jeden celek. Kameny jako ústřední téma se dostaly i do jejích grafik (sítotisků), které jako PF každoročně rozesílala přátelům. Pozoruhodný je i soubor kreseb na ručních papírech, částečně průsvitných, které až hapticky zachycují siločáry či auru negativně vymezených obrysů kamenů z lomů, kreslených tvrdou tužkou Při zavěšení ve volném prostoru je pak kresba „čitelná“ z obou stran.
Tvorba Mirky Nové je na první pohled nenápadná a skromná. Nemá nic společného s okázalou monumentalitou a svým odklonem od figurace stojí spíše na okraji společenského zájmu.
Má za sebou více než deset samostatných výstav v Plzni i jinde, ráda vystavuje ve dvojicích, nejčastěji s Květou Monhartovou. Kolektivně vystavuje na pravidelných přehlídkách UVU a skupiny P 89, jejíž je od počátku členkou. Její sochy našly místo i ve veřejném prostoru, i když ne v takové míře, jak by si zasloužily, nejzdařilejší realizace je v parku v Březnici (Skalice, 2015), kde prožila pár šťastných let dětství a mládí, některé zůstaly v lokalitách sochařských sympozií, kterých se občas zúčastňovala – například v areálu nemocnice v Lounech nebo na pěší zóně v Mariánských Lázních. Její Kameny jako by patřily spíše do polí, lesa nebo volné krajiny. Dlouhodobě byly ale i součástí lounského ateliéru Zdeňka Sýkory, který byl ve výběru uměleckých děl velice přísný a máloco ve svém okolí snesl. Jeden její Kámen je součástí stálé expozice Muzea Kampa v Praze, kde měla Mirka Nová samostatnou výstavu v roce 2015, kterou ještě osobně vybírala a uváděla paní Meda Mládková, jiné najdete v dalších veřejných či soukromých sbírkách. Většinou ale dotváří intimní prostředí privátních interiérů nebo zahrad, kde se sžily se svými majiteli. A to přece vůbec není málo!
Václav Malina
Galerie města Plzně o.p.s.,
nám. Republiky 40, 301 00 Plzeň
tel.: +420 378 035 310
e-mail: info(@)galerie-plzen.cz
Otevírací doba:
pondělí / ZAVŘENO
úterý – neděle /
10:00 – 12:00 a 12:30 – 18:00
