Monika Immrová
2. 2. 2022 – 27. 3. 2022
kurátor Silvia L. Čúzyová
Monika Immrová (1970) patří k etablovaným umělkyním zralé generace a je nepřehlédnutelnou osobností současného českého sochařství. Ve své tvorbě pracuje s redukcí tvaru, s úměrností a půvabem geometrie, s významem a působením světla, a rovněž s architektonickým cítěním prostoru a prostorovými situacemi, do kterých se promítá lidské měřítko. Výstava v Galerii města Plzně představuje průřez sochařskou, reliéfní a grafickou tvorbou autorky, v její obsahové a formální variabilitě. Koncepce výstavy prezentuje prolínání – vzájemnou propojenost v materiálu, tematice i technice, čímž umožňuje nahlédnout na dílo Moniky Immrové v její mnohavrstevné celistvosti.
Abstrakce je forma poznání a umění s historicky různými východisky a přístupy, se značnou oscilací ve vztahu ke skutečnosti. O abstraktním umění se často tvrdí, že umožňuje hlubší poznání světa. Minimalizace a záměr nezobrazovat, díky letité tradici, není ničím neobvyklým. V počátcích se pro zakladatele abstrakce mohli zdát možnosti neomezené, no jejich dnešní pokračovatelé už nevstupují na nová a neznámá území. Naopak, vstupují do hustě zabydlené zóny, kde je těžké diferencovat svou pozici a je obdivuhodné, že je to ještě stále možné. Pořád je tu ale pro umělce ta složitá úloha – hájit i překračovat známé hranice abstrakce, a být autentickým ve vlastním čase a souvislostech. Jak se odlišuje prostý tvar od důmyslné formy, jednoduché objemové těleso od nezapomenutelné sochy? Klíčem je neustálé umělecké hledání – racionální a intuitivní – vynalézání a tříbení svébytného tvaru, hmoty, objemu, který má specifickou interakci s prostorem, s člověkem. Vytváří vlastní realitu, čímž přináší do známého světa a jeho prožívání něco zcela nového. Monika Immrová vytrvale, „s vážností a pravdivostí“ zhmotňuje své představy o „existenci základního řádu“, čímž dospívá k zdánlivě jednoduchému tvaru. Důmyslné seskupení objemů, ploch, hran a linií v jejích pracích má elementární a současně sofistikovanou podobu. Purifikované formy, přesvědčivé v komorní i monumentální velikosti, jsou „syntézou organického a stereometrického tvaru“.
Světlo je v sochařství reálným a objektivním, vně sochy existujícím prostředím, které zviditelňuje svět, jeho skladbu, barvy, struktury. Světlo se spolupodílí nejen na řešení a charakteru povrchu, ale na celkové modelaci a vyznění plastického díla. Tvar je světlem dynamizován, nebo zklidněn. Světelná dynamika může i statickým objektům propůjčit téměř organickou proměnlivost. Osvětlení se dotýká vizuální podstaty a spoluvytváří obsah sochy nebo reliéfu. Může s dílem spojovat významy, které autor nezamýšlel. Monika Immrová se zájmem studuje možnosti interakce svých děl se světlem a prostorem. Dopadající světlo je nakonec vždy součástí sochy v prostoru a autorka počítá s jeho proměnlivými účinky. Nakonec jedna z klíčových věcí, sjednocujících všechna média, kterým se Monika věnuje, je definující a taktilní kontakt povrchu děl se světlem, a to nejen v sochách a reliéfech, ale také v grafikách – slepotiscích. Světlo je standardně zodpovědné za barvu, a to i tehdy když žádná není přítomná. V abstraktních geometrických reliéfech a plastické grafice je pak světlo dominantním zobrazujícím prvkem, který zásadně aktivizuje plochy a přispívá k jejich rytmizaci. Střídání světel a stínů rozehrává bílé na monochrómním povrchu, kde barevnou škálu tvoří jen světelná stupnice. Empirie světla a vrženého stínu má všeobecně široký interpretační potenciál a symboliku, ale v tvorbě Moniky Immrové tušíme, že by významově mohl otevírat prostor pro posvátné.
Do syntaxe této tvorby patří také vícenásobná rovnováha protikladů: individuální styl versus odosobnění ve prospěch objektivity; „meditace“ o soše a možnostech její existence, v protikladu s náročným procesem materializace těchto idejí; křehkost sochařských vizí v kontrastu s faktickou robustností a hmotností objemů z betonu. Kolorit je dominantně v přirozené barvě použitého materiálu, což přispívá k střídmosti celkového vyznění. Překvapivým manifestem smyslovosti a smyslnosti jsou pak autorské intervence v podobě subtilního malovaného dekoru, nebo nepřehlédnutelného zlacení a stříbření vybraných kusů. Sochy komponované vertikálně i horizontálně představují funkční scelení elementů, mají potenciál kultovního předmětu a jsou svým způsobem totemické. Tato interpretační hereze může být posílena právě pozlacováním, protože volba zlata se tradičně pojí s kultovními předměty a znázorněním transcendence. Zlato a jeho status by si zasloužily samostatnou úvahu. Spolu se stříbrem patří k nejstarším kovům, které se kdy zpracovávaly a v dějinách umění mají nezastupitelné místo. Pozlacené věci jsou materiálně a symbolicky povýšené. Je možné, že tu není přítomný žádný apriori význam a celozlacený povrch zvýrazňuje dekorativní potenciál a prostorový účinek díla. Je ale také možné, že je to způsob, jak odlišit skutečnost pod závojem zdání – „per visibilia ad invisibilia“ (přes viditelné k neviditelnému).
2. 2. 2022 v 17:00 – vernisáž výstavy
DOPROVODNÝ PROGRAM PROJEKTU:
6. 2. 2022 v 13:00-17:00 – workshop pro veřejnost, volná neděle, vstup zdarma
6. 3. 2022 v 13:00-17:00 – workshop pro veřejnost, volná neděle, vstup zdarma
17. 3. 2022 v 17:00 – komentovaná prohlídka k výstavě
Galerie města Plzně o.p.s.,
nám. Republiky 40, 301 00 Plzeň
tel.: +420 378 035 310
e-mail: info(@)galerie-plzen.cz
Otevírací doba:
pondělí / ZAVŘENO
úterý – neděle /
10:00 – 12:00 a 12:30 – 18:00
