Václav Malina – Útěky a návraty

Výběr z tvorby po roce 2000

18. 6.— 6. 9. 2020

nadzemí
výstava proběhne bez zahájení

kurátor výstavy Marcel Fišer

Mezi Monetem a Preislerem
Po dvaceti letech, které uplynuly od retrospektivy v Západočeské galerii, se Václav Malina představuje ve „své“ Plzni velkou bilanční výstavou, uspořádanou k jeho 70. narozeninám. Jeho první zralá díla pocházejí z první půle 80. let, kdy už překročil třicítku, a od té doby si jeho tvorba udržuje vysokou kvalitu až do současnosti. Dnes se může právem těšit postavením žijícího klasika, ve svém rodném městě však dlouho nebyl prorokem. Platí to nejen o letech 80., kdy mohl vystavovat pouze v rámci neoficiálního umění, ale mnoho se nezměnilo ani po roce 1989: rozenému pedagogovi, který tento obor i vystudoval, zůstala například uzavřena výtvarná katedra Pedagogické fakulty, které se na rozdíl od výtvarných škol v centru změny příliš nedotkly. Pozice, kterou v 80. letech získal na nezávislé scéně, byla sice v následující dekádě stvrzena řadou institucionálních výstav, nikoliv však v Plzni. Západočeská galerie mu zmíněnou retrospektivu, pro níž zvolil název Návraty a východiska, uspořádala až v roce 2000 k jeho padesátinám, ani tentokrát to nebylo v Masných krámech, kam by svým významem a velkými formáty patřila, ale v komorní „13“. Současná výstava v Galerii města Plzně, jejíž podobu po deset let formoval jako ředitel, na ni programově navazuje, a to jak svým názvem Útěky a návraty, tak i časovým vymezením na tvorbu posledních dvaceti let.
Jaká tedy byla tvorba Václava Maliny v tomto období? Stejně jako předtím i nyní autor pracuje ve větších či menších sériích. Jak však výstava dokládá už svým rozdělením do čtyř úseků, v nichž se podoba obrazů značně liší, už v ní nelze jako dříve vypozorovat lineární vývoj. Naopak je rozkročena mezi dvěma póly v několika přechodových nuancích a její různé polohy se odvíjí prakticky souběžně. Na jedné straně jsou obrazy založené na „kresbě“ silnými liniemi, které oddělují výrazně barevná pole, na straně druhé uvolněná malba připomínající pozdního Moneta. Tyto dvě polohy nejsou v jeho tvorbě žádnou novinkou: už jeho klíčový obraz Podzimní z roku 1986, který stojí na začátku jeho tematizace impresionismu, je založen na jejich vzájemné konfrontaci. O něco později vstoupily do jeho tvorby zmíněné linie, vytvářené pomocí lepící pásky, které opět kombinoval s uvolněnějším rukopisem. Z těchto příkladů vyplývá přinejmenším jeden rozdíl v porovnání s pracemi prezentovanými na výstavě: jestliže předtím oba principy často spojoval v jednom obraze, nyní je důsledně odděluje.
Ten druhý základní rozdíl spočívá v tom, že od jistého okamžiku začal do svých obrazů vpouštět realitu. I předtím jeho obrazy často vycházely z nějaké vizuální zkušenosti zažité v přírodě. Věrnost tradiční plenérové malbě byla paradoxně důležitou součástí jeho konceptuálního přístupu, který Jiří Valoch nazval meta-malbou, neboť tématem jeho obrazů nebyl pouze nějaký vnější motiv, ale také samotné médium malby s jeho historií. Ale právě díky tomuto přehodnocení a konceptualizaci původního východiska – spíše vizuálního podnětu, než konkrétního motivu – jeho obrazy působily zcela abstraktně. Nebyly totiž záznamem viděného, spíše specifickou zprávou o něm, přeloženou do malířova originálního výtvarného jazyka.
Nyní však jeho obrazy zobrazují konkrétní místa, k nimž má silný osobní vztah, ať už je to rybník v Radkovicích na Přešticku, kde tráví na své chalupě podstatnou část roku, nebo Ohře v Počedělicích, kam zajíždí na tradičních přátelské plenérové pobyty žáků Zdeňka Sýkory. Často na nich můžeme rozeznat domy, stromy a skály, a dokonce i lidskou postavu, jindy motiv rozpustil v abstraktní skladbě, ale i zde je latentně přítomen. A je to právě postava, která vnímání těchto obrazů zásadně posouvá. Člověk není pouhým objektem zobrazení, naopak se k němu váží určité narativy, spojené s postavou poutníka či ženy a také odcházení a návratu, jak to ostatně zaznívá z názvu výstavy. Figura v krajině ale také znamená posun od impresionismu k symbolismu, jak to on sám interpretuje. I v tomto smyslu jde o návrat – a sice do jeho mládí, kdy vídal slavný Preislerův triptych Jaro ve stálé expozici Západočeské galerie, tehdy umístěné v budově muzea. Dílo, které ovlivnilo jeho nejranější tvorbu, ale vlastně jej zasáhlo i natrvalo. A konečně jde o návrat ke kořenům jeho výtvarného názoru, který po linii učitel – žák vychází právě od Preislera a přes Martina Salcmana a Zdeňka Sýkoru vede až k němu.
Současná plzeňská výstavy tedy dokládá, že autor zůstal věrný svému velkému tématu, přírodě a jejímu doslova tělesnému prožívání malbou. Jeho současná tvorba však zároveň představuje posun od formálního novátorství a aktuálnosti k jistému zniternění. Václav Malina se v ní vyrovnává s určitými nadčasovými otázkami, spojenými s lidským osudem, a zároveň i reflektuje svou vlastní malířskou a životní dráhu.

Marcel Fišer

FOTOGRAFIE - výstava

podzemí

PETR SKALA – CESTA ČASEM / Experimentální tvorba z let 1965 – 2019

18. 6. — 6. 9. 2020

podzemí

výstava proběhne bez zahájení

kurátor: Adam Hnojil

Petr Skala (1947, Písek) patří k průkopníkům experimentálního filmu, který jej jako jeden z prvních v českém prostředí v 60. letech minulého století propojil s tradičními výtvarnými technikami. Použitím kresby, proškrábáváním media nebo jeho propalováním se Skala přiblížil například abstraktnímu expresionionismu a informelu, o nichž je stále uvažováno především v souvislosti s klasickými malířskými nebo sochařskými postupy. Zatímco oba styly vždy počítaly s určitým prvkem náhody, vznikala Skalova abstraktní i figurální díla na základě předem daného scénáře-partitury. V tomto směru má autor také blízko ke konceptuálnímu umění, např. Johnu Cageovi a jeho audiovuzuálním experimentům. Samotného umělce nicméně zajímaly možnosti media a jeho působení na diváka, kdy je pro něj důležité to co se děje mezi obrazy. Skala dlouhou dobu nebyl znám širší veřejnosti, protože vznik většiny jeho “privátní” tvorby byl veden potřebou vyjádření osobní svobody. Jak sám jednou poznamenal, jeho vlastní experimenty byly vzpourou proti jakékoliv kultuře masmédií. Proto ji nebylo možné před rokem 1989 promítat a tak dostat do širšího povědomí. Zásadního docenění se mu dostalo v roce 2006, když si jeho práce všiml přední světový teoretik Paolo Cherchi Usai. Ten uznal Skalovo prvenství v souvislosti s některými použitými přístupy i na zahraniční výtvarné scéně a jednoznačně jej zařadil vedle slavných Stana Brackhage, Len Lye a Harry Smithe. Výstava v Galerii města Plzně je koncipována jako průřez tvorbou tématizující různé polohy Skalova díla. Návštěvník může mezi čtyřiceti snímky spatřit například legendární Jen smrt, v níž se vpíjí do mikrokosmu duševních stavů lidského jedince, kdy člověka pojímá jako bytost blízkou záhadným osudovým silám, až po aktuální práce, v nichž balancuje na tenké hranici skutečnosti a snu.