Papír a hlína
Výstava pod tímto názvem představuje 7 umělců, pro něž se používaný materiál stal zároveň inspirací a východiskem tvorby v různorodém pojetí formálním i obsahovém. Daisy Mrázková, Pavla Aubrechtová a Josef Hrubý používají papír v široké škále výrazu od klasické kresby a malby na papíru přes nejrůznější techniky a postupy koláže a asambláže až po experimenty s autorskými papíry. Jindra Viková, Šárka Radová, Eva Roučka a Naděžda Potůčková pracují s hlínou jako výchozím materiálem keramiky v širokém slova smyslu a využívají technologie zpracování materiálu a jeho vlastností k volné tvorbě v návaznosti na tradici užitkovou i s přesahy k sochařsky pojaté plastice a reliéfu.

Hlína
„Nezpracovaná hrouda amorfní hlíny či porcelánové hmoty je pro umělce stejně provokativní jako čistý bílý list papíru. Keramické materiály umělci zjevně i skrytě nabízejí nesčíslné možnosti v zacházení s jejich přirozenými plastickými vlastnostmi, v tvarování a dekorování nejrůznějšími postupy a technikami. Pro tvorbu Jindru Vikové je typické užití porcelánu. Prvotně však nesměřuje k hledání a využívání jeho plastických či užitkových vlastností. Bílá porcelánová deska, nikoli nepodobně papíru, je pro ni čímsi jako prostředníkem pro vyjádření myšlenky, je nosičem z vědomí a paměti vystupujících vzpomínek. Obrysem lidské hlavy ohraničená plocha je zhmotněním této vzpomínky, více či méně zřetelnou siluetou kohosi kdesi potkaného. Stále však – ač doplněna malbou – zůstává jen rozostřeným, z paměti matně vystupujícím obrazem tváře člověka, symbolickou maskou, připomínkou mezilidského vztahu či příběhu. Stejně tak cosi záhadného vystupuje z autorčiných fotogramů. Rovněž Šárka Radová pracuje nejčastěji s porcelánem. Její plastiky okamžitě a zřetelně vypovídají o tom, že je se hmotou porcelánu zcela sblížena a obdivuhodně sžita. Pronikla do tajů techniky jeho zpracování tak důkladně, že jí je umožněno téměř neomezeně využívat tvárné možnosti jemné bílé hmoty technického porcelánu a pracovat s ním jako s materiálem sochařským. Vlastním vynalézavým způsobem pak porcelán kontrastně propojuje s barevně malovanou papírovinou. Figurální plastiky modeluje s fantazií a úsměvnou nadsázkou, grotesknost však někdy směřuje až ke kritickému pohledu na člověka a jeho svět. Eva Roučka se s keramickou hmotou viditelně střetává, hlína pro ni zůstává jakoby neustále přetrvávající výzvou k zápasu. K němu přistupuje s odvahou, energicky a nebojácně, nikoli však zbrkle, bez předchozího promyšlení taktiky. Její plastiky a reliéfy však zároveň dokládají, jak hluboce si svého „protivníka“ váží, jak citlivě respektuje jeho možnosti. Od dětství získávaná zkušenost s modelováním tvárné hlíny autorce umožňuje až intuitivní, spontánní projev, jehož výsledkem jsou tvarem i barvou expresívně působící figurální plastiky a reliéfy. Naděžda Potůčková z hlíny či šamotu buduje. Silné pláty ze surové hmoty využívá jako „stavební prvky“, tvárné konstrukční panely, jejichž promyšleným skládáním, spojováním, ohýbáním a prořezáváním vytváří objekt, monumentálně působící dekorativní plastiku. Keramické hmotě ponechává zpravidla záměrně její vlastní, přirozenou hrubou strukturu a barvu. Někdy však zvýrazňuje její plasticitu vtlačeným otiskem či rytým detailem, jindy její vlastnosti ještě podtrhuje barevnou plochou.“
Jan Mergl

Papír
Daisy Mrázková patří k nejvýznamnějším klasikům české malby a kresby 2. poloviny 20. století. Se svým manželem Jiřím Mrázkem vstupovala na uměleckou scénu v padesátých letech a na přelomu 50. a 60. let se zařazuje do okruhu Umělecké besedy a skupiny UB 12. Její první samostatná výstava s Vlastou Prachatickou v Praze v roce 1961 ji představila jako skvělou portrétistku, v průběhu 60. let se více orientovala na lyrické krajiny s útvary podobné kamenům nebo fragmenty figur, v následujících desetiletích se její malba dostává až na pomezí abstrakce. Souběžně se od 60.let rozvíjí i její tvorba pro děti, která je unikátním propojením výtvarné složky s literaturou v průzračně čisté a do filozofických hloubek dosahující podobě. Její knížky patří do zlatého fondu literatury pro děti nejen v českém kontextu. Tato výstava se ale zaměřuje především na kresby na papíru, kterým se autorka soustavně věnuje od 70. let. Těžiště je v perokresbách, které rozvíjejí šrafuru vedenou systematickými tahy rukou, a v kresbách barevnými pastelkami, často rozmývanými vodou. Voda je další důležitý prvek, který v interakci s papírem utváří barevnou podobu kreseb při schnutí mokrých skvrn se zvýrazněnými okraji nebo reliéfní podobu bílého papíru po obrácení kresby rubem. Tyto kresby, které vznikaly převážně v posledním desetiletí, jsou v střední části expozice doplněny souborem ilustrací k jedné z jejích nejkrásnějších knih Slon a mravenec.
Pavla Aubrechtová patří ke generaci umělců, která nastupovala v tíživé atmosféře normalizačních sedmdesátých let. Přiřadila se k těm statečným, kteří se nepodřídili oficiálním trendům a rozhodli se jít vlastní uměleckou cestou. Důsledkem byl život v ústraní, v jejím případě ve společném ateliéru s manželem Vladimírem Gebauerem v Novém Strašecí na Rakovnicku, což jí na druhé straně poskytovalo výhodu soustředěné práce. Měla dobré základy ze studií v ateliéru Františka Muziky na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové a zázemí v tvořivém dialogu se svým mužem. Zpočátku se zabývala ilustrací a grafikou, vlastní osobitý výraz však našla v práci s papírem, se kterým zachází nesmírně citlivě a inovativním způsobem ho zpracovává – od perforací a propichování obarvenými hroty grafických jehel přes nejrůznější způsoby koláže až k asamblážím a objektům. Charakteristickými pro její tvorbu posledních desetiletí se staly koláže na různých druzích papíru (ručního, recyklovaného, hedvábného atd.) vytvářené z barevných útržků, konfekt, stříhaných čtverečků, skartačních proužků, textilních vláken a dalších materiálů, které nachází a sbírá nebo si je sama připravuje, např. mletím potištěných papírů. Výsledkem je materiálová struktura bez výraznějších dominant, kde se uplatňuje nejen optické, ale i haptické vnímání výsledného artefaktu v reliéfních texturách a vrstvách, transparence a další vlastnosti použitých materiálů. Důležitou etapou v jejím uměleckém životě byla spolupráce s černokosteleckou Galerií H (kde se prezentovaly i slavné „krabičky“), členství ve výtvarném společenství Kruh i zakotvení v pražské Umělecké besedě.
Pro Josefa Hrubého je tvorba koláží přímým pokračováním jeho tvorby básnické. Tento „kolářovský“ princip uplatňuje od první poloviny 60. let nejprve formou autentických básní, kde pracuje s nalezenými texty (rukopisnými útržky, novinovými výstřižky apod.), později se k nim přiřazují i obrazové montáže ze starých rytin, reprodukcí výtvarných děl, fotografií, textilních střihů atd. až po ryze výtvarné, abstraktní koláže, kde se uplatňuje čistá geometrie, minimalistické repetitivní principy či dokonce monochromie jednobarevného papíru. Hrubý měl vždy blízko k výtvarnému umění a umělcům, se kterými spolupracoval na vydávání bibliofilií a při výběru ilustrací ke svým sbírkám. Totéž lze říci i o jeho vztahu k hudbě. V šedesátých letech založil literární skupinu Červen 64 a byl členem výtvarné skupiny Kontakt, v období normalizace publikoval jen sporadicky (převážně bibliofilie), po revoluci byl jedním ze zakladatelů Střediska západočeských spisovatelů v Plzni, pracoval v předsednictví českého PEN klubu, je členem několika sdružení a spolků, mimo jiné i výtvarné skupiny P 89. Svoji výtvarnou tvorbu vystavoval a publikoval jen příležitostně, naposledy jako zcela adekvátní součást sbírky Otylé ach, jež mu vynesla ocenění v literární soutěži Magnesia Litera. Tato výstava je prvním souborným představením výběru z jeho rozsáhlého díla, které se kontinuálně rozvíjí již půl století.
Václav Malina