od 5.3. do 30.4.2009
Žijící umělci tří generací Kraje Vysočina (Jihlava, Třebíč, Polička atd.)
Zahájení výstavy: 5. března 2009 v 17 hod v prostorách GmP
Kurátor výstavy: Dr. Jiří Valoch a Mgr. Václav Malina
Výstavu uvede: Mgr. Václav Malina, ředitel GmP
O výstavě promluví: Dr. Jiří Valoch
Otevřeno: út – ne 10-12 a 13-18
- výstava se koná za finanční podpory města Plzeň a MKČR
Vysočinou bez krajinářů ?
Vysočina je opravdu krásná, pokud máte možnost se v ní jakkoliv potulovat. Bohužel vznikl jakýsi zvláštní fenomén, jehož počátky jsou možná ztotožněné s ubohým Antonínem Slavíčkem či s kým – v průběhu minulého století vznikl, postupně se stále více rozvíjel a rozvíjí se až do dneška … Když přijedete někam na Vysočinu v tom nejkrásnějším létě, plno plakátů vám doslova vyrazí dech : tolik výstav v tolika malých půvabných obcích – jako by nestačila ta městská centra, když stejně ani nevíme, kolik center tam vlastně oficiálně je ? Je centrem Jihlava nebo Nové Město na Moravě, když v obou byla za příznivých dob založena tehdy státní, tedy ministerstvem kultury řízená i garantovaná galerie výtvarného umění ? Nebo je centrem Žďár nad Sázavou, s lepší možností hromadné i jiné dopravy a výrobním zázemím nebo Třebíč, před nějakou dobou přezdívaná perla jihozápadní Moravy …
Ale především Vám při těch jinak tak krásných cestách vyrazí dech specifický fenomén : to, kolik lidí si stále plete mezi krásou přírody, která je naštěstí jaksi sama o sobě „absolutní“, a představou, že právě taková krásná krajina musí být také zdrojem potřeby jejího zobrazení, nejlépe samozřejmě malířského … A od počátku minulého století postupně, ale rychle přestalo být zobrazení jakéhokoliv objektu problémem, s nímž by se mohlo moderní umění identifikovat – naposledy se o to pokusili impresionisté s tím, že jejich postupy samozřejmě nebyly v době vzniku vítány, ale časem se staly hlavním východiskem toho, co Vysočinu, resp. její nejrůznější výstavní síně zapleveluje. V optimálním případě čtvrté či páté odvary impresionismu a zkrotlého expresionismu (když chce někdo něco „hodně moderního“) až po všechny podoby ryzích kýčů, spolu s neznalostí a nepoučeností – samozřejmě, kdo zná moderní umění, ten tady pochopitelně nemá co hledat, ale to je pořád menšina populace, zejména té cestující a obdivující krásy Vysočiny. Kdo si tedy uvědomí, že krása modelu, tj. Vysočiny, se dnes skoro vylučuje s uměleckou kvalitou jeho zobrazení, zejména v klasických médiích, především samozřejmě malbě a kresbě a dnes většinou i fotografie (video si alespoň každý dnes již může natočit sám) … A tak stále vzkvétá ona nesmyslná, mnohdy superkonzervativní, někdy vysloveně kýčová pseudotvorba …Dokonce jsem na Vysočině objevil zvláštní zvrhlost – superkýče, nejen malířské, ale často keramické či fotografické, které již nemají tematicky s Vysočinou nic společného, pouze spoléhají na to, že návštěvník bude ze svého putování sentimentálně naladěn a tak si rád jako vzpomínku zakoupí nějaké podobné svinstvo, mimochodem mnohdy i za ceny, kterým kterási kolegyně říkala „hrdé“ … Ke zmatení pojmů ještě přispívala v minulém režimu ideologie – protože ti nejznámější profesionálové z těchto krajinářských oborů byli brzy ozdobeni tituly zasloužilých a dokonce i národních umělců, takže měli zajištěnu oficiální prezentaci i ve státních galeriích … A protože bohužel nevkus a neznalosti jsou nad každou ideologií, obdivují zastánci našeho trh zbožňujícího kapitalismu samozřejmě tytéž zasloužilé a národní soudruhy a považují je úplně stejně jako jejich předchůdci za stejně důležitou hodnotu, která právě na Vysočině vyrostla a vyrůstá, zejména když to jsou jména, která přece znají – a po kom můžete ještě chtít, aby si uvědomil, kdy vlastně se jim tato jména vtloukala do hlav a proč… Prostě proti gustu … se stejně nic nezmůže, proč se s tím trápit, že ? Ovšem Václav Malina, který sám dobře poznal přísnost minulého režimu vůči tehdy živým, aktuálním typům tvorby i určitou distanc hlavního centra k regionům, si do své živé, aktuální dramaturgie dal také prezentaci všech krajů – a většina se díky iniciativě několika kurátorů podařila jako skutečně kvalitní a přitom názorově rozrůzněná … Ovšem Vysočina je trošku jiný oříšek – kdyby vystavil dál vesele bohatnoucí krajináře, byl by to happening nad jiné … Ale také trochu smutná historie … nebo dřív hodně smutná ? Tak jsme při svých putováních navštěvovali přátele staré a vytvořili si přátele nové, i z těch nejmladších, o kterých vědí dřív jejich vrstevníci … Zjistili jsme, že skutečně zde není žádné jedno určující centrum, i organizovaní profesionálové se sjíždějí do Jihlavy z celého regionu … A pochopili jsme, že je to trochu smutný kraj, v němž žijí pouze solitéři, někdy vynikající, ale to samozřejmě neplatí zdaleka o všech … Navíc jsme museli mít na mysli rozsah výstavy – již z praktických důvodů … A z těch izolovaných, vždy někde jinde žijících solitérů jsme vybrali tuto výstavu. K „pravidlům hry“ dosud platilo, že prezentujeme pouze aktuální tvorbu žijících autorů – to jsme se rozhodli změnit zařazením dvou vynikajících a také pro tuto specifickou lokalitu, věříme bohužel symptomatických umělců jak osudem, tak dílem … Jsou to Bohuslav Reynek z osamělé vesničky Petrkova a Ladislav Novák z Třebíče, paradoxně jediní dva opravdu známí (alespoň v odborných a zanícenějších kruzích) v celém Československu poprvé již v liberálních šedesátých letech. Zároveň jsme tím naznačili hlavní okruhy, které měly své následníky v následující generaci i později, samozřejmě s jistou licencí … Zatímco v Třebíči vznikla díky Novákovi většinou z jeho bývalých studentů Skupina 4 již v šedesátých letech, ale vzhledem k charakteru maloměsta, kde pracují, měla-li sdružovat skutečně kvalitní tvůrce, musela spojit prakticky všechny bez ohledu na odlišná zaměření jejich výtvarného usilování, pouze s určitou „novákovskou iniciací“ na počátku … A k petrkovskému okruhu můžeme naopak buď v užším slova smyslu zařadit pouze umělcova syna Daniela – nebo v širším pojetí podobně jedinečné solitéry, spjaté osudem s tímto krajem …
Shodou okolností nemohu zapomenout, jak jsem viděl roku 1965 v brněnském Kabinetu grafiky Domu pánů z Kunštátu teprve druhou vůbec realizovanou výstavu Bohuslava Reynka – a k návštěvě umělce, kterou mi proponoval můj brněnský učitel a přítel, František Tenčík, již nedošlo, napřed jsem se styděl a potom to již nebylo aktuální … Až po letech jsem byl velice srdečně přijat umělcovými syny … Ovšem jeho grafika byla již tehdy pro mne fascinující, a to tím, co možná mnozí ani tak nedocenili – totiž jak byla vlastně aktuální svými skoro informelovými detaily, ať to bylo třeba zhodnocení struktury zkorodované desky, spontánní drásání linií, někdy se až osamostatňujících v pozadí nebo dokonce ve volném formování radikálně transkribovaného celého quasifigurálního motivu, který v těch nejradikálnějších listech svou existenciální naléhavostí neměl již daleko k aktivním nebo strukturálním matricím Vladimíra Boudníka, kterého jsem též od prvního setkání obdivoval. A někdy ještě barevné, vlastně monotypové doteky tvořily jejich spontánní akcenty – vše tím obdivuhodnější, že se to odehrávalo na někdy úplně miniaturní plošce kovové destičky … Zatímco mladší syn Daniela Reynka Jiří se uplatnil jako literát a překladatel, starší, Daniel, inspirován možností další manipulace s fotografickým obrazem, od poloviny šedesátých let asi po dvě desetiletí realizoval fotomontáže, tvořené spojením dvou původních barevných diapozitivů …Tak vytvářel nové, lyrické kontexty, velice subtilně znejasňující obrazy svých výchozích motivů – v posledních letech, díky zájmu o jeho vlastní dílo, konečně adekvátně zhodnocené samostatnými výstavami. Neměli bychom přitom opomenout zásluhu na jejich zveřejnění dalšího originálního malíře, Davida Bartoně (jenž bohužel již rozsah naší výstavy překračuje) i to, že v posledních letech vytváří Daniel Reynek nové originální montáže, jež, stejně jako ty předchozí, překračují fascinaci geniem loci jejich domova ve prospěch autonomního obrazového, snad metaforického vnímání světa kolem …
Nemůžeme nevzpomenout, že jihlavská Galerie Vysočiny s jejím tehdejším ředitelem Ctimírem Linhartem byla jednou z těch státních institucí, které po celá šedesátá léta prosazovala návrat aktuálního, moderního umění ve všech jeho modifikacích do našeho veřejného života – také se zde konala v roce 1968 zakládající výstava Klubu konkrétistů poté, co jej Arsén Pohribný jako teoretik a Radek Kratina a Tomáš Rajlich jako radikální reprezentanti toho, čemu se často říkalo, podle programové výstavy, započaté na jaře 1968 v brněnském Domě umění, „nová citlivost“ – tedy radikální ustoupení autorského subjektu ve prospěch racionálně kontrolovatelného procesu vzniku díla či konceptuální reflexe v mysli diváka. Také v Jihlavě žijí dva umělci, kterým se stal KK dodnes životnou platformou – a oba přinesli skutečně originální výsledky. Striktněji geometrický Jindřich Boška již tehdy využíval geometrické šablony, s nimiž se setkával u svého otce a dědečka – ti žili sice jako profesionální malíři ve Vlachově Březí na Šumavě, kam se vrací dnes částečně také Jindřich Boška. Ovšem mezitím vytvořil jedinečné dílo – jako první si uvědomil, že ornament není možno a priori odmítat, abychom připomenuli slavné heslo Adolfa Loose, že ornament (již ?) nemusí být zločinem, že může být prostě jednou z metod autonomní geometrické skladby – tematizuje jej v obrazech, reliéfech i prostorových architektonech jako výjimečnou kvalitu. Druhý z jihlavských protagonistů, František Dörfl, se na konci šedesátých let propracoval k ryzím geometrickým sestavám, například z ohýbaného perforovaného plechu, a k monotypům z otiskovaných nalezených prefabrikovaných geometrických elementů. Ovšem postupně jej stále více zajímaly konceptuální vztahy dvou jazyků abstrakce, s nimiž se vyrovnával od počátku šedesátých let, takže se postupně propracoval k tematizaci vztahů exprese, především drippingu a různých dalších, někdy geometrických jazyků moderního umění. Tak žijí Boška a Dörfl ve své jihlavské klausuře a vzájemném přátelství jako stále málo známí průkopníci postmoderního myšlení u nás, Boška díky tematizaci ornamentu, ke kterému se do té doby moderní umění nevztahovalo, Dörfl jako autor syntetických reliéfů, prostorových objektů i maleb, v nichž se několik jazyků umění konfrontuje … A v kresbách dřív rozvíjí spontánnější artikulaci volně geometrických sestav, jejichž dobová aktuálnost je nesena jakýmsi spontánním automatismem až na hranicích svého druhu art brut … Někdy s nimi vystavuje ještě Jiří Jirmus, jehož volná lyrická abstrakce se dotýká dřív samotného působení barvy a tedy vlastně světla, v těch nejpodstatnějších malbách se také podstatně dotýká hranic monochromie, zase jinak, než to známe třeba od Václava Boštíka – u Jirmuse dřív figuruje volná plocha a redukce je tematizována naprostou autonomií její barevné artikulace. Příjemným překvapením bylo pro mne též seznámení s Antonínem Kantou, druhým fotografem, jenž také překročil autonomii ryze výtvarného řešení – jeho přesně formulované koncepty transponují do světa (fotografického) obrazu ryzí, pregnantně vymezená pozorování a objevování nových autonomních výtvarných kvalit těch obyčejných věcí kolem nás – tak fascinující je cyklus detailů a metamorfóz pracovního stolu Františka Dörfla nebo ještě subtilnějších detailů jediné fólie – a protože to jsou skutečně přesná výtvarná pozorování těchto reálií, neváhal bych a pojmenoval je jako portréty těchto nádherných a samozřejmě především perfektně výtvarně vnímaných reálií … V Jihlavě jsme se také doopravdy seznámili s Galerií Půda, o níž již řada mladších přátel referovala – a z nejmladší generace jsme vybrali dva umělce, které budou jistě důstojným pandánem již jmenovaným kolegům. Zároveň také reprezentují dva komplementární způsoby tvorby : Martin Šmíd absolvoval v ateliéru Jana Ambrůze brněnské Fakulty výtvarných umění VUT a stvzuje, že v krajní redukci a při práci s jazykem geometrie lze stále nalézat nové problémy, překračující hranice původního minimal artu a přinášející nová, objevná řešení vztahů mezi plochou a prostorem, aktualizaci lineární artikulace prostoru v rámci určitého vymezení – zřejmě se tak, přes všechnu redukci, dobře uplatňuje i jeho předchozí odborné středoškolské školení v Železném Brodě : sklo je u něj v té přirozené podobě základem, limitací prostoru, vlastním poselstvím je pak konceptuální vztah mezi průběhem linií a vymezujícími variacemi prostoru. To Denisa Krausová, která na brněnské FaVU VUT vystřídala čtyři ateliéry (Margita Titlová-Ylovski, Martin Mainer, Vladimír Merta a Michal Gabriel) i zahraniční stáže, dokázala tyto různé podněty využít ve skutečně osobitém postmoderním „mixu“ různých jazyků umění i osobních příběhů, jako by chtěla pro nás zpochybnit kodifikované představy o médiu nejklasičtějším, tj. obrazu a jako by nás situovala právě na jeho hranice – s velikou přesvědčivostí … S nimi se do Plzně již vrací další absolvent FaVU, Matěj Kolář, studoval u Tomáše Rullera a je nyní jeho odborným asistentem, umělec, který se nebojí využít provokace jako adekvátního média komunikace, ať mezi nic neočekávajícími pasanty na ulici nebo na posvěcené půdě galerie. Navíc originálně vtahuje do světa umění projevy svých dětí a začleňuje je do vlastního konceptu.
Ladislava Nováka připomínáme jako druhou solitérní, ale také iniciační osobnost. Surrealistický básník od gymnaziálních let, roku 1958 byl tak zklamán ideologickým východiskem své tehdejší katolické poezie, že ve své izolaci začal objevovat nové možnosti : informace o tom, co se děje ve světovém umění, získával pouze z rakouského rozhlasu. Díky tomu jej fascinovali Jackson Pollock a Victor Vasarely, první spontánností gesta, druhý racionálně skládanými sestavami několika variant nejjednodušších tvarů, působících na diváka jako ryzí nová optická iluze. Mezitím již on sám na základě výzkumů orální poezie dospěl k manifestu Absolutní poezie a k prvním hláskovým, onomatopoickým básním. Tak se zbavil literárního obsahu a brzy rozvinul i konstelace, tvořené v ploše několika slovy graficky podobnými, ale významově odlišnými. Postupně navázal v Praze kontakt s Jiřím Kolářem a duem Bohumila Grögerová – Josef Hiršal, kteří také hledali nové pojetí poezie, vizuální či konkrétní, Novák soustavně realizoval i poezii fónickou. Jeho objevy, jimiž se již čeští protagonisté podíleli na mezinárodním formování intermediální tvorby, měly nejprve podobu různě destruovaných vizuálních textů a reprodukcí, roku 1962 objevil svou vlastní výtvarnou interpretační metodu, alchymáž – a o něco později froasáž, k nimž přibylo i lití tuše. Zároveň se díky těmto svým novým metodám podílel i na aktivitách neosurrealistického hnutí Phases, vedeného Edouardem Jaguerem. Jeho tvorba se postupně stávala jednou z určujících hodnot našeho umění, byťv dobách normalizace s řadou problémů … Ovšem zrovnatak, jako si uvědomoval nutnost podílet se na hledání oné „nové citlivosti“, abychom připomenuli onu programovou výstavu z roku 1968, si uvědomoval, že také v Třebíči, krásném, ale maloměstě doslova a do písmene, se vedle něj objevují další, ještě mladší umělci, kteří by byli schopni překročit onu hranici pseudomoderního krajinářství, kterým začínal tento text … Mne k němu na jaře 1965 poslal Jiří Kolář a já měl od té doby také příležitost sledovat, jak se rozvíjí též tvorba těch, kteří poprvé vystoupili jako Skupina 4 přesně v polovině šedesátých let, takže je to jistě skupina, fungující bez přerušení a při zachování adekvátní úrovně u nás nejdéle (nebo jedna z několika mála takových). Je tajemstvím Skupiny 4, proč ji na počátku sedmdesátých let opustil do té doby nadšený Miroslav Pálka, ale všichni ostatní mají za sebou tak reprezentativní dílo, podobně jako jihlavští přátelé, že potřebují individuální retrospektivy. To samozřejmě není naším úkolem, my máme dosvědčit, že originální a současná je tvorba posledních desetiletí i na Vysočině a předvést, kromě dvou iniciátorů, reprezentativní kolekce toho nejnovějšího, co právě tvoří. Dva nežijící klasici jsou připomenuti špičkovými kolekcemi děl ze závěrečného tvůrčího údobí …
Jak jsem již zmínil – jestliže měla vůbec na takovém maloměstě, jak se vždy Třebíč projevovala, vzniknout kvalitní tvůrčí skupina, bylo nezbytné, aby poskytovala především komunikační, diskusní a pokud možno i publikační zázemí všem nejmladším umělcům, představitelům všech skutečně aktuálních moderních přístupů – každý její člen musel být vlastně od počátku orientován jinak a spojovalo je hledání různých podob živé, současné tvorby, která byla pro většinu doby existence skupiny pro širší publikum skoro nepřijatelná a teprve postupně byla brána na vědomí, zatímco byli preferováni jiní, které nebudeme připomínat, kromě kvalitního, bohužel předčasně zemřelého (či zavražděného ?) surrealisty Lubomíra Kressy st., váhali jsme ještě u Josefa Kremláčka, známého ilustrátora, ale udržujícího i kontinuitu surrealistické aktivity.
Ze stále svým dílem svou kvalitu stvrzujících zakladatelů Skupiny 4 bylo radikální hledání od počátku charakteristické pro tvorbu Milana Nestrojila, u něhož byla surrealistická iniciace asi největší, ovšem dominujícím rysem byla u něj tehdy strukturální, materiálová reliéfní malba, později spjatá s koláží. Přírodovědné studium jej již na konci šedesátých let přivedlo k jedinečným oproštěným monotypům (cyklus Omne vivum ex ovo a další), až jej vlastní cesta přivedla v posledních letech k vlastní subtilní interpretační metodě – objevování abstraktních i semifigurativních motivů kresebnou interpretací morušových ručních orientálních papírů, předcházely radikální černo – bílé spontánní abstrakce s akcentovaným detailem i užívání abstraktních forem i písma v kolážích a kresbách. Zdeněk Šplíchal byl vnímán v sedmdesátých a osmdesátých letech jako třebíčský reprezentant aktuální nové figurace. Postupně jej ovšem další tvůrčí etapy dovedly k absolutnosti jazyka geometrie, užívaného jako zhmotnění transcendence, prostředkované barvou jako zhmotnělým světlem. Serielní řazení geometrických elementů uplatnil i v prostorových realizacích – reliéfech a plastikách. Práce s nalezenými objekty vedla opět k transcendenci světla v nalezených kmenech stromů, pokrytých stříbrnou monochromií. Postupně objevil i vlastní interpretační techniky, jimiž lapidárně geometricky intervenuje do reprodukcí obrazů (i fotografických – Drtikol) a soch. Nejnověji spojil lapidární geometrii s umístěnými instalacemi nalezených objektů, odkazujících k obecnější reflexi společensky závažných témat volnější formou, stejně jako je hravější jeho nová obrazová geometrie. Zdeněk Štajnc byl jediným letttristou Skupiny 4, pouze se dotknul lapidární strukturální obrazové monochromie, ale rozvíjí jedinečné dílo na papírech. Intervenuje do koláží, alchymáží, nalezených map, partitur i textů. Dlouho byly jeho intervence jeho vlastními automatickými texty, takže originálně spojil novákovskou iniciaci s novým zhodnocením písma jako autonomní struktury. Jeho psaní tvoří pravidelnou repetitivní strukturu, v posledních letech užívá též toho nejstriktnějšího grafismu – postupného přeškrtávání řádek. V týmových realizacích s Milanem Nestrojilem podle mne originálně spojili oba spolutvůrci své schopnosti – výchozí materiál, nejčastěji koláž, oba dál rozvíjejí novými znaky i metaznaky a dalšími zásahy, důležitým objevem je možnost, začlenit citovaný ručně psaný text do nového sémantického a vizuálního kontextu (i na moje haiku z první Kytičky již došlo) – týmová práce podle mne významně překročila hranice tvůrčích oblastí, jimž se oba věnovali individuálně. Prvním obohacením členské základny byl velice brzy Václav Dosbaba – to je zase jediný konceptualista ve skupině. Nejprve zviditelňoval určité pojmové vztahy ve veristických malbách, někdy dřív ironických. V osmdesátých letech pak rozvinul celou škálu specifických témat, snad nejdůležitější bylo hravé i lyrické vztahování různých pojmů k samotnému normalizovanému formátu papíru A4, různých zásahů i možných, pouze verbálně determinovaných situací. Ve spojení s tělovým zásahem originálně užíval různých deformací dobře ohýbatelného moduritu. Instalace s přírodními materiály a tělovost zásahů do moduritu posléze přehodnotil v různých nových subtilních konceptech na papíře – třeba nalézání vztahu tělovosti při otištění doteku části vlastního těla a přísné geometrie rýsované linie. Jako nové konceptuální vztahy tematizuje i různé výtvarně chápané elementy, písmena nebo autonomní tvary, samozřejmě vše je u něj kontaminováno hravým intelektuálním humorem. Postupně skupina přijala jako svého také Miroslava Kubíčka, jenž byl fascinován Novákovým dílem – začal písmovými kolážemi, ne tak vzdálenými italskému pojetí vizuální poezie, potom přehodnotil fragmenty tištěných textů v alchymážích, které byly lyricky subtilní, s identifikovanými fragmenty mačkaných textů. Postupně se ovšem jeho métier stávala kresba, přehodnocující původní formu alchymáže, až se stala, opět jako velice subtilní repetitivní struktura linií, komplementární k alchymážové ploše. A nakonec se struktura těchto křehkých, mnohokrát opakovaných linií zcela osamostatnila nebo je konfrontována s jinými nalezenými materiály, v rozměrných obrazech i subtilních kresbách s přírodními objekty, třeba větví, stopami autorových vlastních nohou nebo otisky kamínků … I když Kubíček nyní pracuje a žije v Brně, nemohli jsme jej ze Skupiny 4 vytrhnout, protože stále do ní přináší nové originální kvality. A proto též nejčastěji se skupinou jako host vystavuje Arnošt Pacola, i když má jiné zázemí, protože přináší zase jinou kvalitu a jinou problematiku. Do Třebíče se vrátil jako absolvent brněnské ŠUŘ u bratří Chatrných, potom byl na pedagogické fakultě Masarykovy university posluchačem Miroslava Štolfy a Leonida Ochrymčuka – ten jej velice podporoval v jeho specifickém konceptu (a vyptával se, co dělá, až do konce svého života). Je to skutečně přenesení nalezených materiálů krásným duchampovským gestem do světa umění. Nejrůznější podoby a materiály, spjaté s modely letadel, to je Pacolovo životní téma od dětství. Nejradikálněji kdysi prezentoval jako své grafiky originální plánografické kopie výkresů jejich součástek, potom rozvinul škálu jejich parafrází jako autonomních obrazů, nakonec stále více objevuje různé pojmové konceptuální paradoxy ve vztazích textu a vizuálního zobrazení.
Naštěstí máme s Václavem Malinou oba stejně ambivalentní vztah ke skleněné plastice – a právě té je na Vysočině spousta, koneckonců náš přítel Josef Chalupa, ředitel Horácké galerie v Novém Městě na Moravě, který tuto galerii v jejím obrovském areálu stále obohacuje a rozšiřuje, jí udělal samostatnou expozici. Samozřejmě velice miluju dílo Václava Ciglera i jeho osobně, stejně jako Vladimíra Kopeckého, z vrstevníků se přátelím se Štěpánem Palou. Ale nemohu také zapomenout, jak byla skleněná plastika jako jediná podoba československé abstrakce preferována minulým režimem, protože se dala dobře vyvážet – samozřejmě za dolary, a v částkách, nad nimiž trnul zrak, ovšem, výroba byla přece drahá. Takže mám někdy trochu pocit, že veliké množství skleněných plastik je vlastně jakousi sui generis paralelou k těm krásným vysočinským krajinám, o nichž jsem se zmiňoval na začátku …Prostě jsou mnohdy příliš krásné, příliš kalkulující se samotnou krásou materiálu. Když mám ironickou náladu, říkám někdy, že dvě věci nemusely být v minulém režimu objeveny – art protis a skleněná plastika. A samozřejmě se zase líbí všem … Zbohatlíkům i novým funkcionářům … Nakonec jsme se tedy rozhodli vybrat jediného umělce, reprezentujícího současnou skleněnou plastiku : Jana Exnara, protože jsou u něj všechna média – kresba, malba i plastika ve velké jednotě. Dokonce nás nejdřív zajaly obrazy a nevím, jestli je to dobře nebo špatně, když se při redakci katalogu ukázalo, že to již zdůraznili jiní kolegové. Snad to není naše chyba, navíc jsem shledal jako důležitou i jeho dosavadní tvůrčí cestu od geometrie k jakýmsi lapidárním semifigurativním náznakům.
Mně se samozřejmě líbila také novoměstská expozice Moniky Vosykové, ale tu si již musíme pamatovat na příště, protože tentokrát by překročila záměry výstavy. Podobná situace totiž byla samozřejmě také u některých umělců z jiných tvůrčích sfér … Budiž mi dovoleno připomenout, že při různých příležitostech jsme probírali ještě následující jména : Ladislav Kukla, Zdeněk Macháček, Bořivoj Pejchal, Božena Rossí, Tomáš Rossí, Miroslav Štěpánek, Jaroslav Vyskočil …
A zarazilo nás, že v takovém významném centru, jímž je Nové Město na Moravě, vlastně dlouho nežil žádný významný výtvarník. Nyní se tam vrátil rodák, u něhož se zdálo, že zůstane po studiích v Praze – Jiří Štourač. Také byl na pražské AVU asistentem další vynikající české kreslířky Jitky Svobodové. Vzbudil již v devadesátých letech zájem jako velký solitér, programově pracující mimo aktuální tendence. Jeho kresby byly velké, figury v životní velikosti, trochu tajemné, trochu násilně deformované – a působením metafyzické. Po návratu do Nového Města se opět po řadě let vrátil k malbě, opět programově solitérní, opět věcné a přitom metafyzické či transcendentní, tak to snad lze nejlépe charakterizovat. Není to samozřejmě problematika mně osobně nejbližší, ale jsou to prostě krásné a vzrušující obrazy, blížící se někdy jemné monochromii, zejména v exteriérech – i mimořádná osobnost tvůrce. Takže jím výčet i výstavu originálních autentických solitérů z Vysočiny uzavíráme, možná i jako protipól těm líbivým zvěrstvům, jež jsem připomenul na počátku.
Jiří Valoch