TERRY HAASS A ZUZANA HULKA
17. 1. – 27. 2. 2008
Pod sjednocujícím názvem Formes et Coloures de Paris trojexpozice představuje dílo dvou francouzských umělkyň: Terry Haass a Zuzany Hulka. Obě autorky žijí a tvoří v Paříži, obě se narodily na Moravě, v bývalém Československu.
Terry Haass svým dílem se řadí k poválečné avantgardě, její život a tvorba jsou obrazem dějin výtvarného umění 20. století. Do Paříže přijela koncem 30.let, v období 1941 až 1951 žila v New Yorku, kde zprvu studovala u William Barneta a Osip Zadkina, v roce 1946 vstoupila do známého Ateliéru 17 Stanley Hayfera (zde se potkává a spřátelí s Joan Miróem, André Masonem, Mattou a Yves Tanguym). Začíná spolupracovat s Alexandrem Calderem, setkává se s dalšími představiteli současného moderního umění (Jackson Pollock, Willem de Kooning, Arshile Gorky, Franz Kline a další). Po Hayferově odchodu zpět do Francie v roce 1950 Terry Haass přebírá vedení jeho umělecké školy , zároveň vyučovala grafické techniky na Brooklyn College a New York City College. Po vlastním návratu do Paříže pracovala ve slavném ateliéru Lacouriére-Frélaut (vedle umělců jako byl Joan Miró, Marc Chagall, André Mason a zvláště Pablo Picasso, s nímž sdílela pracovní místnost), úzce se přátelí s Hans Hartungem, na jehož popud podniká řadu cest po Severní Evropě. Odtud se Terry Haass dostává inspirace k řadě grafických cyklů, námětem se stává krajina norských fjordů, tvarosloví ledovců, specifické severské světlo. V letech 1954 až 1969 se věnovala studiu archeologie, účastní se řady expedic na Blízkém a Středním Východě (vykopávky v Afganistanu, Turecku a Iránu). I zde čerpá náměty k cyklům kreseb a grafik, v nichž se dále oprošťuje od opisnosti výrazu, směřuje k dotyku řádu, k esenci tvarů, světla a prostoru, dochází k převratu směrem k abstraktnímu výrazu; přeneseně toto období formuje tvorbu umělkyně dodnes. V 60. letech zároveň stoupá umělčin zájem o časoprostor a kosmologii, silně na ni působí myšlenky Alberta Einsteina (s nímž se osobně seznámila již za svého pobytu v New Yorku), vznikají grafické cykly s motivy gravitačních siločar (odkud se odvinuly i autorčiny ilustrace pro vydání Einsteinovy knihy Mein Weltbild), v 70. letech tvorba začíná ústit i do třírozměrných objektů. Plexisklové plastiky zprvu odhalují představy o zakřivení a svinutí časoprostoru, od 80. let přechází v purističtější tvarosloví geometrických útvarů (vyjádřené často i názvy jako Trojúhelník ve čtverci), vedle bohatého tvarosloví vizuální účinek plastik umocňuje i lom světel, jejich spektrální rozklad. Dalším tématickým motivem plastik se od konce 90. let stává hudba (silným podnětem pro vizualizaci je obzvláště dílo Janáčkovo), jako nový materiál realizace plastik nastupuje kov; mnohé z těchto děl v konečném monumentálním provedení nacházejí uplatnění v architektuře a při výzdobě veřejných prostranství.
Výstavu Terry Haass v Galerii města Plzně uvádí výběr grafických listů z 50. až 70. let odkazujících ke svébytné cestě umělkyně k postižení času a prostoru, v nich obsažených toků energií. Síťoví křivek a čar s probleskujícími záblesky světel jsou nejenom uměleckým ztvárněním kosmologických teorií, ale i metaforou lidské existence v univerzu, jsou nejenom navýsost poukazem k vyššímu řádu, ale i k jeho postavení v bytí člověka. Komplementárním doplňkem k danému souboru grafik je pak i prezentace bibliofilského výtisku spisu Pierre Sauvageota Zodiaque, 1962 se 12 originálními grafickými listy autorky. Těžiště expozice pak tvoří rozsáhlá kolekce koláží z 80. a zvláště 90. let. Koláže, skladby geometrických segmentů: vystřihovaných barevných papírů, zobrazují v prvotním pohledu jednoduché útvary, které – v dalším nazírání – asociativně vytváří vid krajiny v její až esenciální podstatě. Terry Haass tak zúročuje reflexe svých cest, opětovně však, v přeneseném pojetí a významu, vypovídá i o životě člověka, obrací se k filozofické koncepci pojetí života jako cesty, cesty poznávání řádu, směřování k pravdě. Středobodem expozice je pak i zastoupení plastické tvorby umělkyně, rozvedení výše předestřených idejí do prostorové formy.
Zuzana Hulka emigrovala do Francie v roce 1981. Ač její odchod do zahraničí se uskutečnil poměrně nedávno, dílo umělkyně je již neodmyslitelně vřazeno do kontextu současné francouzské výtvarné kultury. Svědectvím toho jsou četné samostatné výstavy malířky v Paříži a Londýně, účast v řadě výstav skupinových včetně zařazení do prestižní přehlídky francouzských umělců v USA (Houston, 1996), projevem uznání je i nákup a začlenění několika jejích děl do francouzské národní sbírky výtvarného umění, umístěné v prezidentské rezidenci v Palais de l’Élysée. Je představitelkou lyrické abstrakce s výrazným koloristickým vyzněním, ve svých dílech zkoumáním vztahů barev a tvarů ve výstavbě malířského prostoru přeneseně reflektuje prožívání, relace prostoru existence. Její obrazy: kompozice barevných ploch a plošek, bezpředmětných znaků, jsou čistou niternou výpovědí, zprostředkovanou vizualizací pocitů při hledání rovnováhy mezi vnějším a vnitřním, mezi bezprostředním prožíváním a pamětí, mezi vědomím a podvědomím. Proto i Hulčiny obrazy vykazují takovou působivost: nejsou pouhou hrou tvarů, barev, světel a překrývání tónů, impresí vnější atmosféry, ale spíše existencionální výpovědí, přiznáním úzkosti a otevíráním se naději.
Expozice v Galerii města Plzně uvádí malířskou tvorbu autorky z dekády let 1997 až 2007, další dvě doprovodné výstavy prezentují její velkoplošné litografie tvořící paralelu k tvorbě malířské. Jsou tak představeny – při jinak konzistentní vývojové linii – tři postižitelné výrazové etapy tvorby. První, vymezená koncem 90. let, zahrnuje plátna s dramatickým vyzníváním energicky vedených tahů štětce, s velkoryse strukturovanými, navzájem se překrývajícími plochami intenzivních barevných tónů, oranžových, žlutých,zelených,modrých a fialových barev. Vášnivá intenzita malířských gest, evokujících pocit vstupu tělesnosti do obrazového prostoru, je vedle křehkých detailů, jakoby nadýchaných tahů, vizualizací genealogie duchovní cesty člověka, jeho boje s hmotou o ducha, chcete-li, i o vlastní duši. Další fázi tvorby přináší série obrazů z období let 2000 – 2005: opětovně pláten větších rozměrů, rovněž výrazných a sytých barev , které jsou však již strukturovány do vymezených ploch. Toto zjednodušení formy, koncentrace výrazu do rozvrhu dílčích struktur s důrazem na výběr lokální barvy (často s uplatněním komplementarity chromatického rozvrhu barev) navozuje klidnější atmosféru i vyznění. Významnou roli hraje bílá barva probleskující z mozaiky barevných ploch, takto světlem prosycené barvy nesou s sebou prostorové kvality, navozují třídimenzionální účinek. Světlo bílé je však netoliko nositelem transparentnosti prolínání prostoru, ale i zvýšené duchovnosti, meditativnosti obrazové výpovědi. Třetí etapa z posledních dvou let, obrazy monumentálních rysů: svými rozměry i působením, zatím završují tříbící se cestu malířského výrazu umělkyně. Na bílé ploše pláten vidíme oválné útvary jemných pastelových barev, mající – přes jejich místní překrývání – provzdušněný vid, postavením svých center navozující dojem notového zápisu, hudební vjem. Zuzana Hulka nám takto předává a přibližuje své krédo: poukaz k potřebě našeho návratu k bezprostřednosti a čistotě mysli, její nové obrazy jsou přenosem k naší zasuté paměti, snad i ke vzpomínkám na ztracený ráj.
Ivo Janoušek