Pokud bychom hledali současného německého umělce, který má obzvlášť dobrý vztah k České republice, narazili bychom především na malíře Petera Angermanna (narozen 17. února 1945 v Rehau v Bavorsku). Je to dáno nejen tím, že bydlí a pracuje na samotě nad Thurndorfem ve Frankách, nepříliš vzdálen od bavorsko-české hranice, ale zejména tím, že se dvěma českými malíři-emigranty Janem Knapem a Milanem Kuncem založil v roce 1979 skupinu NORMAL, která během své dvouleté existence podstatně přispěla k formování postmoderního uměleckého názoru v tehdejším epicentru světového umění, vymezeném městy Kolín nad Rýnem a Düsseldorf. Zajímavé je, že Angermann studoval na slavné düsseldorfské Akademii v ateliéru konceptuální ikony světového poválečného umění Josepha Beyuse (když před tím studoval malířství na Akademii v Norimberku), a přestože se věnuje klasickému malovanému obrazu s důrazem na uvolněný lehce expresivní barevný rukopis a na nápaditou ikonografii, kde svoji výraznou roli zaujímá také plenérové malování „krajinek“ v přírodě či městském prostředí, najdeme v pozadí jeho tvorby onen „revoluční“ pel, táhnoucí se od studentských revolt roku 1968 přes beyusovský ateliér až do současnosti. To zajišťuje Angermannovi nadhled a jistý kritický odstup od dění ve společnosti a ve světě umění, a také, a to především, svěžest jeho práce s radostnou rozkoší malování, které potvrzuje nosnost jeho umělecké strategie, která vedle krajinek přináší také narativní obrazy s metaforickým či kritickým obsahem. Název výstavy Zurück zur Kunst / Zpátky k umění, který odkazuje na stejnojmenný malířův cyklus prací na papíře z roku 1973, evokuje stále týž kriticko-provokativní nádech, jaký měl v roce vzniku zmíněného cyklu, a potvrzuje Angermannův názor na jeho vlastní práci, když mi v rozhovoru do katalogu mikulovského Sympozia v roce 2012 řekl: „Moje umění má mnoho arogantních strategií, které vycházejí z toho, že se avantgarda prosadila vůči maloměšťáctví, buržoazii a vůči ignorantskému okolí, jehož vžité způsoby musely být překonány.“

Plzeňská výstava přináší určitý řez Angermannovu prací od 80. let až do současnosti a umožňuje tak divákovi uvědomit si šíři malířova záběru. Pokud bych měl na výstavě upozornit na nějaké výjimečné dílo, pak bych poukázal na skupinový portrét pedagogů při schůzi na slavné frankfurtské Staedelschule, kde Angermann vedl v letech 1996 až 2002 malířský ateliér. (A pokud se zmiňuji o jeho pedagogické práci, pak musím ještě poznamenat, že už v roce 1986 byl hostujícím docentem na Academy of the Arts v Reykjavíku, v letech 1992 až 1993 hostujícím profesorem malby v Kasselu, a po frankfurtském angažmá učil v letech 2002 až 2010 na Akademii v Norimberku).

Martin Dostál

Putování po současné výstavě Benedikta Tolara začneme menší odbočkou. Odbočky jsou důležité. Díky nim víme, že nám uniká přímý hlavní směr a můžeme jej potom lépe dosáhnout. Ne vždy nejkratší cesta vede k cíli.
Jistě znáte původ slova skalp. Podle Online Etymology Dictionary se slovo objevuje v Británii okolo poloviny 14. století a znamená „vrchol hlavy včetně vlasů“. Je odvozeno pravděpodobně ze staré norštiny, v níž skalli znamená „holou hlavu“ a skalpr potom „pouzdro, pochvu“. Tolik kontext etymologický. Z antropologických pramenů se dozvídáme, že technika skalpování je doložena již v prehistorii, a že kůže s vlasy stažená z hlavy nepřítele sloužila jako válečná trofej. Ovšem předcházel jí ještě zajímavější výrobní postup. V Británii jsou z období 15 tisíc let před Kristem doloženy případy tří lidských mozkoven použitých jako obřadní poháry. Přitom dochází k jistému paradoxu.
Poražený, obětovaný – tedy někdo, kdo podlehl, byl přemožen, zabit, se následně stává předmětem hluboké pozornosti, obřadní a estetizující péče. Tedy alespoň menší část z něj. Skalpy jsou pečlivě zastřihovány, kůže je činěna, macerována a vypínána, vlasy jsou spleteny, obarveny a ozdobeny, z lebky jsou ořezány veškeré měkké části, nahrubo odlámány obličejové kosti a pečlivě opracovány okraje mozkovny. Zbytek je odpad.
Evropská kultura urazila od té doby jistou vzdálenost, která způsobila, že podobné nakládání s živým subjektem by bylo dnes považováno za chorobné. Ztráta hlavy, nebo její pokrývky se objevuje takřka výhradně v ustálených metaforických obratech – získat něčí skalp, přinést na zlatém podnose, ztratit hlavu, jednat bezhlavě, atd. Právě proto je lákavé se k tématu vrátit a pokusit se jej přehodnotit prostřednictvím reálné matérie. Dialektika konvexních a konkávních forem je plná symbolického napětí. Tak se hlava (střecha, atd.), vypouklý mužský symbol, stětím a obrácením mění na číši (dno, apod.) – ženskou prohlubeň. Obé se reversibilně snoubí.
Učinit z čehosi trofej znamená aranžovat artefakt s okázalou úctou, umístit jej na posvátném okrsku. S trofejí je třeba opakovaně obcovat, je třeba se jí kochat. Ostatně proto například entomologové své preparáty umisťují s velkou péčí do skleněné krabičky a vitríny. Benedikt Tolar, sochař, své trofeje vystavuje v galerii. Namísto lidských těl však provádí resekci a skalpuje ready-made.
A tady se z menší odbočky vracíme k podstatě věci. Antropolog Jaroslav Malina a kolektiv se přiklánějí k názoru, že slovo skalp je odvozeno z anglického slovesa to sculp – „dělat sochařinu; dělat model, tesat do kamene“. Byť se možná jedná o podlehnutí kouzlu fonetické asonance, znamenalo by přijetí této teorie jedinou věc. Benedikt Tolar jako první na světě pochopil pravou podstatu sochařství – brát skalpy. A proto můžeme zvolat: Sculptor je mrtev, ať žije skalper*!
Jindřich Lukavský

—————————————————
* Skalper (čti: skalpr) je anglický obchodní slengový výraz pro obchodníka, kteří se snaží profitovat na minimálních pohybech. Skalper je většinou intradenní obchodník, který vstupuje do trhu často i pouze na pár vteřin, aby s mnoha kontrakty inkasovat profit třeba jen 10-20 USD na kontrakt. Skalping je nejnáročnější způsob obchodování, vyžadující mnoho zkušeností. Skalper je jediný druh obchodníka, který dokáže profitovat, i pokud je v trhu Chop.