od 11.9. do 9.11.2008
ADRIENA ŠIMOTOVÁ
Zahájení výstavy: 11. 9. 2008 v 17 hodin v prostorách GmP
Kurátor výstavy: Pavel Brunclík
Výstavu uvede: Mgr. Václav Malina, ředitel Galerie města Plzně o.p.s.
O výstavě promluví: Pavel Brunclík, kurátor výstavy
- výstava se koná za finanční podpory MK ČR a Města Plzeň
Adriena Šimotová
Hosté
(tvorba z let 2000 – 2006)
Kurátor výstavy – Pavel Brunclík
Výstava Adrieny Šimotové, kterou pod titulem Hosté uspořádala Galerie města Plzně, je nazvána podle jednoho z cyklů, z nichž se skládá výstavní soubor, představující v základních obrysech určující motivy autorčiny tvorby několika posledních let. Vzhledem k tomu, že cyklus Hosté, (2005), má v kontextu výstavy zvláštní důležitost, rád bych se mu krátce věnoval. Práci na něm autorka započala na základě setkání s malou Raffaelovou kresbou připomínající scénu z 1. Mojžíšovy knihy Starého zákona; Abrahama navštěvují tři hosté, v nichž Abraham rozpoznává a přijímá Boží posly. Jde o situaci, která je podle navazující výkladové tradice jedním z význačných zjevení Boží přítomnosti v životě konkrétního člověka a v dějinách zprostředkovaných křesťanským či židovsko-křesťanským myšlením. Je třeba říci, že Adriena Šimotová nevytvářela nic, co by bylo možno pokládat za repliku Raffaelovy kresby, nejde tu z její strany ani o žádnou citaci uvedeného díla. Nevytvářela ani nic, co by mohlo být pokládáno za ilustraci Raffaelovou kresbou připomínané biblické události. Přesto inspirace z této malé kresby, ale zejména z toho, co evokuje, zůstává v sledovaném autorčině cyklu obsažena. Na jejím základě a v osobité transformaci původního námětu proměňuje ve své práci jeho obsahovou perspektivu a svou pozornost soustřeďuje prvotně na horizont nitrosvětské zkušenosti a na podmínky, jež umožňují její otevření vůči transcendenci. Děje se tak v souvislosti s motivem, který je pro její už po desetiletí vyvíjející se výtvarnou reflexi lidství a lidskosti příznačný a který se na druhé straně význačným způsobem vztahuje k obecně lidské situaci vůbec. Býti hostem se lidské existence závažným způsobem týká. Každý z nás byl tím, kdo druhé jakožto hosta či hosty přijímá nebo tím, kdo sám jako host k druhým přichází. Hosté jsou vítanými či nevítanými. Vzbuzují naděje nebo obavy. Býti hostem znamená přicházet, dočasně setrvávat, možná prozatímně setrvávat před další cestou, na níž se můžeme zeptat těch, kteří ji znají. Býti hostem může spolu s tím znamenat nebýt doma tam, kde jsme právě a pouze hosty, ať už proto, že se nacházíme tam, kde jsme nebyli dosud přijati za vlastní, nebo kde jsme si ještě vlastní místo nenašli. Proto být hostem může znamenat nebýt ve vlastním, nebýt tam, kde bychom ve vlastním byli, nebo bychom měli být. Býti hostem obecně poukazuje k přechodnosti, k tranzitnímu charakteru lidské existence a osobní identity v ní hledané a ustavované. Přičemž nemám na mysli to, že její trvání je v čase, alespoň dle obecné zkušenosti, omezeno. V podstatnějším ohledu jde o to, že lidská existence je jako žití z možností přechodem či přecházením mezi různými řády skutečnosti nebo způsoby světa, jejichž hierarchickou souvislost konkrétní člověk ve svém konkrétním hledání jako živě přítomnou sobě i druhým zprostředkovává. A zde jsme
u motivu, který jistě patří k tematice, jež zralé dílo Adrieny Šimotové v mnoha různých formách a podobách podstatným způsobem vymezuje a zdůvodňuje, a tak spoluzakládá jeho hlubokou kontinuitu zřejmou i na plzeňské výstavě. Připomenu alespoň názvy dalších souborů, jež jsou na autorčině výstavě ve větší či menší míře zastoupeny. Nesení břemen, (2006), Židle pro anděly, (2003), Schránky – věci, (2005), Schránky – šaty, (2005), Střevíce, které tu zůstávají, (2006), Psané tváře, (2002-3), Zavřené oči, (2000), … Výstavní soubor neúplně, přece však dosti reprezentativně ukazuje, jak postupovalo autorčino výtvarné myšlení v posledních letech. Výrazové prostředky se staly možná úspornějšími, či oproštěnějšími, trojrozměrnost v nich je ztlumena, nikoli však žité prostorové vztahy jako téma, jsou jen v její pozdní tvorbě možná více reflektovány v dvojdimenzionální formě, v níž však autorka nadále uplatňuje vrstvení papíru, využívá jeho transparence, pracuje s frotáží ad. Směrodatným v autorčině tvorbě zůstává její kresebný dotyk nebo abychom užili slov Josef Hlaváčka autorčino myšlení dotykem.
Je důležitým faktem, že výstavu uspořádala Galerie města Plzně v souvislosti s programem plzeňského bienále kresby. Kresba sama, proces kreslení jako výtvarná metoda, je-li uměním, může být nezastupitelným obrazem něčeho podstatného z lidského jednání a jeho smyslu; ve tvorbě Adrieny Šimotové mimo jiné toho, jak svým vztahováním úměrně své odpovědnosti ustavujeme žitou přítomnost a povoláváme či necháváme povstat do zjevnosti to, co v žité přítomnosti naším prostřednictvím zjevným je. Nejpřesvědčivější díla Adrieny Šimotové evokují zkušenost s otevřenou vstřícností, v níž se můžeme scházet sami se sebou v jiném. Spolu s tím s jinými jako vlastními a s jiným jako vlastním.
