11.9. – 9.11. 2008
Kurátor: Mgr.Zdena Kolečková PhD (FUUD UJEP Ústí nad Labem)
výstava se koná za finanční podpory MK ČR a Města Plzeň
Svatopluk Klimeš, vizuální umělec využívající a přizpůsobující si médium kresby, malby a fotografie, se pohybuje mezi žánry, dobovými tendencemi, klasickými i netradičními technologiemi. Jím zpracovávaná témata mají reálné kořeny, pevné obrysy a potenciál podmíněný intelektuální úrovní i empatií diváka. Nejniternější a nejpůvodnější rovina jeho autorského přístupu totiž spočívá v ekvilibristické kalibraci toho, co naplno sdělit, a toho, co stačí pouze naznačit.Početné a v širokém časovém rozpětí vznikající cykly kreseb a fotografií Svatopluka Klimeše mají silně kontextuální charakter. Prezentaci jednotlivých prací záměrně a nekompromisně podřizuje celkovému vyznění výstavy. Teprve výsledné uspořádání děl v konkrétním prostoru je pro něj hierarchicky nadřazeným celkem, v podstatě jediným relevantním výstupem či poselstvím; příběhem, který vypráví. Jeho projekty nejsou výsledkem obsedantní a spontánní snahy po vizuálním zobrazení. Naopak, Klimeš je vytváří po zralé úvaze a na základě myšlenkových procesů blízkých jak vizuální poezii či intimním deníkovým záznamům, tak dávným a tajemným severským mýtům. Propojenost s narativními principy se projevuje například selekcí námětu, cizelérskou precizací názvu díla, avizovanou legendou vážící se k zobrazenému tématu, volbou titulu výstavy apod. Samotný motiv má často charakter synopse nebo alespoň symbolu, který příběh reprezentuje. Rozvinutím všech nastíněných mimetických rovin, jejich rozprostřením v prostoru a čase se návštěvník dobere unikátního záznamu vyprávění. Výstavu Svatopluka Klimeše je totiž možné zhlédnout, ale zároveň si ji přečíst. Základní téma přitom vyrůstá – v podobě zjevného či imanentního energetického zářiče – z temného pozadí.K vytvoření srozumitelného komunikačního mikroklimatu, respektive k navození pocitu důvěrného zázemí, využívá tento umělec takřka neodolatelné strategické momenty. Ty jsou navýsost vzdáleny vojenským či politickým taktikám, zato mají velmi blízko k rituálu kurtoaznímu. Pro Klimeše, jehož vyjadřovací postupy rozhodně nebývají přímočaré, je typické, že tyto latentně přítomné vrstvy obsahují podprahové množství esence, která uvádí do rozpaků, ale zároveň vybízí k zamyšlení. S nadhledem vypravěče přisuzuje ženským a mužským prvkům svých instalací očekávané atributy a z odstupu kvituje, jak osvědčené praktiky fungují. Vrství nánosy dřívějších zkušeností a pro diváka z nich pomocí kontrastů (světlo x tma; teplo x chlad; neměnnost x pohyb; zářivá neuchopitelnost x racionální konstrukce) buduje prožitek iniciačního rituálu. Pro ukotvení spiklenecké sounáležitosti – vystavěné na neurčitých pocitech – tato abstrahovaná poselství doprovázejí realitu zastupující fotografie.Záběry, které Svatopluk Klimeš vnímá jako jednu ze stěžejních platforem finálního díla, pořizuje běžnou digitální kamerou. Přidružuje se k turistickým výpravám, svůj přístroj orientuje podle směru aparátů jejich členů, kopíruje jejich spontánní fotografická gesta. Takto vzniklé obrazové glosy dále transformuje plošným opalováním jejich povrchu butanovou lampou a filigránským propichováním akcentovaného motivu rozžhavenými kovovými břity. Jemná kresba rytmického rastru, kterou tvoří světlo prostupující papírovou podložkou, v sobě obsahuje sekundární konotace k florálnímu ornamentu vídeňské secese. Mezi Klimešem často užívané postupy patří i akční zásahy brutálnějšího charakteru – stopy zanechané širokou železnou čepelí. Z naznačeného výčtu post-fotografických úprav je zřejmé, že charakter a intenzita jeho intervence jsou vždy podmíněny celkovým vyzněním konkrétního snímku, a tak v případě syrově urbánních výjevů perforuje fotografie obzvlášť razantním gestem.Tvorba tohoto malíře, performera a fotografa, tedy umělce vskutku multimediálního, působí jako zrcadlo skutečnosti nastavené chytrým, nadaným šamanem. Tím, který bengálským ohněm či butanem propaluje papír nebo fotografii, aby z tepelných a světelných stop vykřesal symptomatické záznamy záblesků reálné situace. Propichuje je, cejchuje, tančí a křepčí, ale přitom všem sofistikovaně reflektuje příbuzné tvůrčí přístupy mnoha autorů 20. století. Klimešovy snahy nejsou naivní ani naivistické, můžeme v nich vystopovat dozvuky dadaistických koláží a objektů Man Raye, Georga Grosze či Kurta Schwitterse i technologické postupy zaváděné českou fotografickou avantgardou 30. a 40. let. Zároveň jsou obohacené o námětovou rovinu pop-artu, stejně jako o momenty pozdní moderny, a to včetně prvků akčního umění. Všechny tyto znaky konvenují s velkou částí aktivit neoficiální české předlistopadové výtvarné scény, z jejíž atmosféry Klimeš vyrůstá, ale následně tuto životní zkušenost transponuje do podoby vlídně aktuálního jedinečného gesta.
Mgr. Zdena Kolečková, Ph.D.