od 1.12. do 3.2.2011
Milan Magni, Martin Klimeš, Monografista T.D a Milan Maur
O výstavě promluví: Výstavu uvede ředitel Galerie města Plzně Václav Malina a Jiří Valoch
Performance: Milan Magni a Petr Fučík
Česko-moravsko-slezsko-slovenský projekt výstav autorů, jejichž tvorba pracuje s odlišnými prostředky a materiály (malba, objekt, papír), ale spojuje je zkušenost konceptuálního myšlení
Měkce
Touto výstavou se vracíme ke společné přehlídce Měkkohlavých individuálními představeními větších výstavních souborů čtyř jejích protagonistů, které nebylo dosud v Plzni možno vidět. Ztvrzujeme tak jak skutečnou kvalitu celé skupiny, stále dobře srovnatelnou s usilováním Tvrdohlavých – a zároveň tak akcentujeme jejich principiální odlišnost od Tvrdohlavých v podobě rozvíjení určitého konceptuálního základu, podobně nosného a stále schopného přinášet novou, kvalitní podobu současné tvorby, tentokrát u čtyř vybraných reprezentantů.
Asi největším překvapením je, po dvou ukázkách na Plzeňské pěně, originální, autentický návrat k soustavné tvorbě u Milana Maura. Po ukončení svých stále fascinujících přírodních záznamů rozvíjí novou podobu vizuální komunikace – velice soustavně pracoval v minulých rocích s fotografií, udělal především na cestách exotickými krajinami tisíce a tisíce fotografií, v nichž pracuje s barevností i formou nového, komunikačně působivého detailu. Umělec většinou volí naprosto minimalistické sekvence, sjednocené barevností i syntaxí. Milan Maur tak poté, co se již zdálo, že mu na soustavnou tvorbu nezbývá čas, ukazuje, jak při svých putováních – někdy v hodně daleké cizině – dokázal využít jak možnosti fotografie jako pro něj vlastně nového média, tak nových, kolem sebe nalézaných i díky počítačové transformaci možných syntaktických vzorců, jež nově, aktuálně odkazují k minimalistické estetice s jejími ryze estetickými kvalitami, ale také novým konceptem jejich vzniku.
Milan Magni zůstává stále věrný malbě, kresbě i grafice, Od počátku byl jedním z mála českých umělců, kteří usilovali o reflexi samotného klasického média – podobně jako další dva naši představitelé toho, co bylo v sedmdesátých letech vnímáno jako paralela ryzího konceptuálního myšlení v samotném médiu malby, ať to bylo pod exidou analytické či fundamentální malby v Německu a Holandsku nebo ve Francii programovým pojmenováním skupiny Supporte/Surface. U nás jsme takto mohli vnímat v oproštěnější syntaxi tehdejší malby Martina Klimeše, v komplexnějším konceptu pak velice soustředěné dílo Václava Maliny a asi v nejbohatším rozpětí právě u Milana Magniho. I on ovšem mnohdy dospěl k ryzí monochromii, jedné z podob nejradikálnějšího malířského usilování… Ovšem také u něj zůstává po celou dobu jeho malba jako malba bez konotací, malba o malbě, „malba an sich“. Víme, jak je taková důslednost v našem kontextu od počátku unikátní – a u žádného z těchto tří reprezentantů nebyla vlastně dosud dostatečně doceněna právě v tomto konceptuálním, analytickém aspektu. U Mlana Magniho je plocha malby artikulována buď již formou nějakého nalezeného a potom pomalovaného objektu (to bylo třeba na přehlídce Měkkohlavých), ovšem většinou může být také esteticky a komunikačně originální a kvalitní tradiční obrazový formát, pojednaný řazením někdy lapidárních záznamů, samozřejmě od ruky, nebo je celá plocha lapidárně kontrapunktována, třeba expresívně, spontánně vyrytými čtverci… Milan Magni je stále jedním z těch tří! (na Slovensku byla situace složitější díky formování budoucího okruhu Sdružení A – R, počínaje Klárou a Milanem Bočkayovými) českých unikátů, pro něž je malba sama o sobě jediným, výsostným poselstvím obrazu, tématem díla par excellence!
Martin Klimeš byl jedním z oněch tří průkopníků analytické malby u nás, bohužel ovšem mu většina tehdejších prací shořela – nyní hledá novou problematiku v jakýchsi postminimalistických instalacích, které buď mají podobu nějakého nalezeného utilitárního objektu – třeba lapidární syntax police z OBI nám asociuje určitá díla některého světově proslulého tvůrce minimalistické plastiky, novou, volnější postminimalistickou syntax nalézá ovšem i v hledání, řazení a seskupování různých celých pravoúhlých odřezků desek, také prefabrikovaných, nalezených v OBI nebo jiné prodejně nábytku… V obrazech, pověšených čelem ke zdi, se poněkud přiblížil dávnému, ovšem zatím nerealizovanému konceptu objevitele či spíš „tvůrce“ Měkkohlavých, Mariana Pally, jenž ovšem nebyl realizován… A samozřejmě je u každého přece jen základní koncept jiný: Palla chtěl „obrátit“ celou velkou existující obrazovou expozici, Klimeš si volí sám podle svého vlastního výběru vždy jinou, konkrétní sestavu maleb – v obou případech je samozřejmě přitažlivý fakt, že můžeme vidět to, co bývá většinou skryto a co bychom mnohdy skutečně velice rádi viděli – alespoň my, někteří zvědavci určitě!
Monogramista T.D (dlouho ovšem bratislavský Dezider Tóth) měl být reprezentován teprve v posledních letech prezentovanými, v jeho usilování zdaleka nejkonceptuálnějšími textovými malbami ze souboru Drobnosti, naposledy vystavené na naší společné Poctě na Zlínském salonu v letošním létě… Bohužel již nejsou, pro mne velice překvapivě, dostupné, protože nejprve byly odmítány i v prezentaci „neoficiální kultury“ v minulém režimu – a v posledních letech se ukázaly jako umělcovy nejstriktnější koncepty. Místo nich máme umělcovy mnohem hravější parafráze systému notové osnovy – Partitury, jimiž umělec de facto debutoval asi před třiceti lety pod mým kurátorským vedením v brněnské Galerii mladých – jsou krásné, lyrické, hravé… Ovšem ona, bohužel nedostupná díla, byla v kontextu jeho díla unikátní svou největší blízkostí konceptuálnímu myšlení na internacionální scéně, i když samozřejmě také jsou někdy konceptuálními metaforami, ale přece jen to je prostě u tohoto umělce nejradikálnější oproštění v tomto směru!
Jiří Valoch
