František Svátek, Barbora Blahutová
11.1.-18.2.2007
Podzemí
kurátor: Václav Malina, ředitel galerie
František Svátek
Narozen 2. 12. 1945 v Táboře, sochař a restaurátor.
Studia: Průmyslová škola jaderné techniky v Praze (absolvoval 1963), poté SUPŠ sochařsko-kamenická v Hořicích (ukončil 1968) a AVU v Praze (1968-1973, obor sochařství-restaurátorství). 1974 odchází zprvu do Říma, exil však získává v Německu (leden 1975). V roce 1976 se jako stipendista Instituto Centrale del Restauro do Říma opět navrací a podílí se (1976-78) na restaurování tamních fresek a mozaiek. Po návratu do Německa (1978) se věnuje restaurování kamene.
V letech 1981 a 1982 vyučuje sochařské techniky na Universitě v Kasselu. 1984 se stěhuje do Itálie. V letech 1985 a 1986 pedagogicky působí v Centro Europeo per la Conservazione del Patrimonio Architettonico v Benátkách. Od roku 1997 trvale žije v ČR.
František Svátek se po odchodu z vlasti pomalu vrací do českého povědomí. Jeho práce si sebou nesou poněkud odlišný rodokmen, který však stěží můžeme připsat jen jeho italskému působení. Svátkovy dokonale fungující vodní skulptury mají v sobě něco z kouzla japonských zahrad, kde kámen a voda vedou věčný dialog. Miskovité, mušlovité a jiné nálevkovité tvary jako by odpozoroval od tropické květeny a použil je v kouzelné a sofistikované kinetické hře, kdy se naplněný objem kamenné nádoby vahou a impulsem dopadající vody přelije do nádrže, aby se celý proces nepřetržitě opakoval.
Cirkulující voda a příslovečná poslední kapka, kterou se vše uvede do pohybu, nás připoutá k jeho vodním dílům natolik, že uhranutě sledujeme bez hlesu onu jemnou mechaniku, která dosáhla alchymistického cíle.
Perpetuum mobile v podání Františka Svátka však není monstrum ani podvod. Vše probíhá naprosto spolehlivě a hladce za hudebního doprovodu tekoucí vody, která probarvuje vyhlazené mramory do sytých a kontrastních tónů.
Sochař je schopen pracovat s jemností a v měřítku šperkaře, ale ani nádoby monumetnálních rozměrů nejsou výjimkou.
Jeho díla mohou fungovat v garsonce i v zámeckém parku. Fascinující je na nich především příležitost pozorovat ono
hmatatelné plynutí času, které nám tyto důmyslné a zároveň lyricky křehké skulptury nabízejí.
Magdalena Juříková
Barbora Blahutová
Narozena 1941 ve Veselí nad Lužnicí. 1963-69 studuje sochařství na Akademii výtvarných umění v Praze ve škole Karla Hladíka. 1966 získává povolení ke studijnímu pobytu na Accademia di Belle Arti di Brera v Miláně ve škole prof. Marino Marini, jehož asistentem byl Alik Cavaliere.
1968 se vrací do Prahy ukončit AVU diplomovou prací u prof. Jiřího Bradáčka, který převzal Hladíkovu školu. Z Itálie si přináší pochopení současného umění. Tvoří plastiky a reliefy čistých forem,ve kterých se tušený,tehdy ještě nedefinovaný koncept“ spojuje s vizí popartu, opartu a arte povera. Po ukončení AVU se jako členka ČFVU zúčastňuje výstav, akcí a soutěží až do r. 1974, kdy emigruje do Německa.
1975 získává roční stipendium ke studiu na „Istituto Centrale del Restauro“ v Římě. Po jeho dokončení pracuje jako restaurátorka v římském Národním Muzeu.
1978 se vrací do Německa. Dvojí mateřství a emigrace mění její pohled na společnost a funkci umění v ní. Stává se velmi kritickou ke konzumizmu a začíná se velmi obávat o osud naší planety. Pro nedostatek času a místa omezuje své práce na koláže na papíře nebo malé plastiky z různých materiálů -papíry, kameny, dřevo, listy, látky.
1984 se opět vrací do Itálie, žije v Merate (Lombardie). Začíná vědomě pracovat s použitým materiálem, mění jeho osud, dává mu nárok na získání nové hodnoty a další život. Nenápadně tím chce naznačit, jak by se mělo se světem zacházet: citlivě, rozvážně, opatrně a současně odvážně (žensky). Pomalu zvětšuje formáty prací. Vystavuje v Itálii, Švýcarsku, Anglii.
1994-97 se s Františkem Svátkem zúčastňuje a následně vyhrává mezinárodní soutěž pro vytvoření 4 replik nadživotních figur pro historickou budovu Credit Suisse v Zurichu. Postupně se vrací do České republiky, ale stále se ještě zúčastňuje akcí a výstav v cizině.
…se vzácnou citlivostí tato česká sochařka, které bylo koncem šedesátých let dopřáno studovat na Breře u maestra Marina Marini, zpracovává neobvyklý materiál jako staré obaly, suché listy, rozbité sklo, rozježděný papír, jedním slovem odpad. Umístí jej na bílou vybroušenou desku nebo čtvrtku, dá mu novou čistotu, nový smysl a úkol. Rovná ho podle přísných zásad kompozice a přece s jemným humorem.Vše se mění jako zázrakem a získává neuvěřitelnou hodnotu…
Nicoletta Pallini Clemente