V době, kdy mladí a středněvěcí umělci střídají a mísí média a svou činnost dělí do tematicky i stylově zcela rozdílných projektů, je práce Luďka Míška nezvykle úzce zaměřena. Udržuje si charakteristiku výtvarného umění, nikoli vizuálního – vůči němu se vymezuje vznikem artefaktu z prvotní pevné látky a haptickými vlastnostmi. Zdánlivě konvenční umělecká orientace, která se obrací do historie sochařství, ovšem není Míškovou osobní zvláštností. Sdílí ji s jinými výraznými absolventy sochařského ateliéru Jindřicha Zeithammla na Akademii výtvarných umění v Praze – Monikou Immrovou, Jakubem Lipavským, Pavlem Hoškem nebo Karlem Stibralem. Jde o obdobný návrat, jaký již dříve proběhl v malbě; v případě Zeithammlových žáků ovšem vesměs náročnější a odpovědnější.

Jednotlivé etapy Míškova školení nejsou jen položkami v profesním životopisu. Každá se podílí na jeho individuální poetice, která se od ateliérových kolegů odlišuje důrazem na specifické vlastnosti materiálu a používáním keramiky a dále pak spojením sochařské tektoniky s architektonikou.

Kromě základního sochařského východiska Míšek sdílí s absolventy Zeithammlova ateliéru řadu námětů a tvarových prvků – např. zájem o problematiku nástěnného trojrozměrného výtvarného díla, řešení vztahu obrysu a objemu či zaoblování hran. Podstatné však je, že během zhruba patnáctiletého soustředěného vývoje během vysokoškolského studia a v následujících fázích svobodného povolání a působení na plzeňské univerzitě projevil značnou míru individuality.

V Míškově tvorbě se rozvíjejí dvě paralelní linie. Nejsou sice odděleny absolutně, ale jejich tvarový a významový akcent je zřetelně odlišný.

Jednu představují díla, která lze s jistou licencí označit za syntézu kategorií sochy a objektu, jak je vymezoval sochař Zdeněk Palcr. Jejich vertikalita, mnohopohledovost, pevně dané jádro plastiky, čitelné stereometrické tvarosloví kvádrů a válců a jedinečný, někdy rozrušený povrch je přiřazuje k soše, morfologie vzdálená lidské postavě je zase přibližuje k objektu.

Druhá linie reflektuje architektonickou skladebnost a dává přednost přesné geometrické konstrukci a neosobním povrchům kovu a dřeva. Zatímco pro práce tohoto druhu je příznačné přiřazování elementů, takže evokují postupný stavební proces, díla z prvé linie se často vyznačují zásahy do základního sumárního tvaru, dělením a členěním celku na části.

Bez nároku na úplnost lze upozornit na některé důležité rysy Míškovy poetiky:

Významovost materiálu – každá hmota a její vlastnosti nesou konotace a ukazují, že nejsou jen nutným materiálním nositelem zvoleného tvaru, ale jeho jedinečným zpřítomněním.

Podstavec – v promyšleném řešení proporčního a tvarového vztahu sochy a soklu je Míšek v českém prostředí výjimečný.Vztah celku a detailu – velikostní kontrast základního tvaru a detailů kompozice.

Monumentalita – zdůrazněná právě u prací drobného měřítka, kde je zřejmé, že není vyvolána kolosálností ani smyslovým působením efektního materiálu.

A k nejzávažnějším rysům tvorby Luďka Míška patří to, že nejde o díla literární nebo anekdotická. A ačkoli je lze – jak je zřejmé z předchozího výčtu tvarových specifik – snadno popsat, tím pojmově neuchopitelnější zůstávají jejich významy.

Zbyněk Sedláček