MEZI OBRAZY

od 22.1. do 1.3.2009

Anna Vančátová

Zahájení výstavy: 22.1. 2009 v prostorách GmP
Kurátor výstavy: Mgr. Václav Malina, ředitel Galerie města Plzně o.p.s.
Výstavu uvede: Mgr. Václav Malina, ředitel Galerie města Plzně o.p.s.
O výstavě promluví: Mgr. Václav Malina, ředitel Galerie města Plzně o.p.s.
  • výstava se koná za finanční podpory Města Plzeň a MKČR

Mezi obrazy Anny Vančátové – kosmogonie vnitřní a vnější Svět obrazů Anny Vančátové je jiný než ten námi běžně viděný, a přece skutečný a pravdivý. Ocitneme-li se v jejím ateliéru, který je zároveň i ateliérem jejích žáků dobříšské základní umělecké školy, pohltí nás zvláštní atmosféra barev, vůní a zvuků, která visí ve vzduchu i v prázdnotě ticha a opuštěných lavic, když děti odejdou a malířka zde zůstane sama. V obrazech složených v úhledných blocích v koutě ateliéru je zaklet dvojí prožitek – ryze osobní, imaginární, spočívající v rozpomínání na vlastní dětství a události zasuté někde v podvědomí, a reálný, všedně každodenní – a přesto stále nový a stále se obnovující. Anna Vančátová totiž beze zbytku naplňuje umělecké krédo, že svět, pokud si chceme uvědomit jeho prvotní smysl a krásu, je nutno nazírat očima dítěte, jako bychom ho viděli poprvé v jeho neotřelé a tajemné podobě, kde není nic jednou provždy definitivní. Takové jsou i její obrazy – nedopovězené, poodhalující roušku tajemství do oblastí, kam můžeme vstoupit jen zcela čistí, oproštěni od nánosu stereotypů a konvencí. Děti jsou v nich přítomny (tak jako v jejím životě) nejen jako jedno z hlavních témat, ale i latentně – jako formální inspirace dětskou kresbou. O své celoživotní výtvarně-pedagogické práci (učí na ZUŠ a Gymnáziu v Dobříši) mluví autorka jako o dialogu s žáky a vzájemném překvapování neočekávanými výsledky; ale také jako o svobodě a vlastním vnímání a jeho sdílení s ostatními (viz rozhovor s B. Vachudovou v katalogu k výstavě v GVU v Karlových Varech – Letohrádku Ostrov v roce 2008). Tento vzácný přístup k pedagogické praxi i k vlastní tvorbě není nikterak náhodný, přímo navazuje na její osobní zkušenost – otec, Bohuslav Maleček, byl významný výtvarný pedagog a spolutvůrce nové koncepce výtvarné výchovy z konce šedesátých let, ona sama pak studovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze u vynikajících umělců a pedagogů Zdeňka Sýkory, Kamila Linharta a Jiřího Patery a na počátku sedmdesátých let, kdy studium končila diplomovou prací u Z. Sýkory, to byla skutečná oáza svobodného myšlení v době tuhé normalizace. Shodou okolností byli všichni jmenovaní žáci Martina Salcmana a Salcmanova škola je fenomén, jehož význam a vliv nebyl sice v české uměnovědě dosud plně doceněn, nicméně vykazuje stálou životnost a aktuálnost. Anna Vančátová patří k vědomým následovníkům a přímým pokračovatelům této jedinečné tradice a osobitým způsobem ji rozvíjí. Je to dáno nejen jejím důkladným poučením o barvě a výstavbě obrazu na základě cézannovských tvaroslovných principů, ale i kázní, s kterou koriguje svůj v podstatě emotivní přístup k tématu, neboť – na rozdíl od svého učitele Sýkory – nikdy neopustila pole figurace. A tak se v jejích obrazech spojuje důraz na obsahovost – např.v již zmíněných motivech dětství a dospívání, které ztvárňuje s vrozenou ženskou empatií – ovšem v syrových až drsných podobách bez sebemenšího náznaku sentimentality, s uvolněnou, avšak nesmírně kultivovanou malbou, která se v souladu s pojetím tématu vyhýbá jakémukoli projevu efektnosti či bravury a lze ji srovnat snad jen se zcela spontánním projevem rané dětské kresby. Expresivní linie postmoderny, mezi jejíž skromné, a tudíž utajené průkopníky v českém prostředí Anna Vančátová dozajista patřila, má v ní poněkud atypickou představitelku, neboť k naprosté svobodě v zacházení s bohatým aparátem symbolů a významových odkazů, jakož i s formálním odkazem modernismu, dospěla nkoliv ironizující negací klasických modernistických principů a postupů či eklektickým přejímáním tvaroslovných prvků, ale jejich hlubokým pochopením a novým uchpením. Svým způsobem patří i do linie české grotesky, ovšem v té vážnější, méně hravé poloze s existenciálním podtextem a důrazem na formální vytříbenost projevu. Zájem o barvu a její ryzí kvality ji zároveň řadí do širšího proudu moderního kolorismu, jehož kořeny v českém prostředí sahají přes zmíněnou salcmanovskou tradici až k Janu Preislerovi a počátku 20. století. Lehkost a bezprostřednost malby je v obrazech Anny Vančátové jen zdánlivá, ve skutečnosti v nich jde o úporné hledání gesta či pohybu – ať už je to postava či jiný předmětný motiv – o dosažení jedinečnosti výrazu maximálně úspornými prostředky bez popisnosti, kde kresba a malba se prolínají v uspořádání obrazové plochy, které podléhá exaktním zákonitostem vzájemných barevných a tvarových vztahů. Napětí, které vzniká střetem emocionálního sdělení a intuitivně expresivního přístupu s vědomým respektováním univerzálních principů malířského jazyka, se stává nositelem vyšších kvalit výpovědi, posouvá příběhy a scény z intimního života s celou škálou významových konotací od pouhých ilustrativních či žánrových výjevů k filozofickým metám umění jako jedné z možností poznání světa i sama sebe. Václav Malina