Michal Gabriel (narozen 25. 2. 1960 v Praze) je sochař, který se na české scéně začal výrazně uplatňovat od poloviny 80. let v rámci kolektivních generačních výstavních vystoupeních, známých jako Konfrontace (Gabriel se zúčastnil již II. konfrontace, která proběhla roku 1984 v pražských Vršovicích). Od Konfrontací a dalších společných výstav vedla již přímá cesta k založení skupiny Tvrdohlavých v roce 1987, jejíž byl Gabriel podstatným a nepřehlédnutelným členem. V tuto dobu již bylo zřejmé, že se na scéně objevil sochař, který vnímá plastiku jako plnohodnotný element umělecké tvorby, schopný formálních a výrazových variací zejména ve způsobu zacházení s figurou, ale nejen s ní. Již v této rané fázi lze rozpoznat základní linie jeho tvorby, které se v sochařově práci s různou intencí projevují dodnes. Primární zájem o figuru se v rámci tehdejší dobové postmoderní rozvolněnosti sice vrací k inspirujícím parafrázím archaických epoch umění, Gabriel tato východiska ovšem rozličně kombinuje s možnostmi využití znaků či symbolů, posouvá je do sociální reality, případně je okysličuje divokou estetikou malířských souputníků. Bylo zřejmé, že pro Gabriela je umění především příběhem, a také v každém svém díle chce určitý příběh vyprávět, socha pro něj není pouhou estetickou hříčkou, ale ani kdovíjak groteskním podobenstvím. Vtip „příběhu“ sochy se organicky prolíná s jejím formálním ztvárněním, jde o komplexně koncipovaný přístup, kdy námět podmiňuje formu a naopak. Od začátku také zajímá sochaře problém struktury, a to jak v abstraktním slova smyslu tak v možnosti konkrétní plastické práce. Na počátku 90. let pak vtahuje do své sochařské hry po určitém vyčerpání společenských tématech předchozí dekády přírodu jako element, z něhož civilizace a tedy i umění nepokrytě čerpá. Nejde mu však o nějaký ekologizující apel, ale o pochopení přírody jako strukturální entity, kterou lze využít v rámci dalších inovací aktuálního sochařství. S tím souvisí i autorovo přemýšlení o kontextu místa a světla, kde se jeho plastiky objevují, včetně vlastní interakce či „příběhové“ konfigurace mezi jednotlivými díly. V každém Gabrielově artefaktu lze tedy najít vrstvení určitých přístupů, jejichž základním smyslem je taková sochařská tvorba, která při respektování klasických východisek hledá možnosti, které jsou smysluplné, sdělné a aktuální pro současnou „postsochařskou“ společnost. Tento přístup k tvorbě se neodehrává jen v Gabrielově privatissimu, ale také v řadě úspěšně přijímaných exteriérových realizacích a v neposlední řadě v pedagogické činnosti v rámci ateliéru figurativního sochařství Fakulty výtvarných umění brněnské techniky, kde působí od roku 1998.