Jan Dostál

Jan Dostál – Collector’s Choice

27. 9. – 24. 11. 2019

Kurátor Martin Dostál

Jan Dostál (narozen 6. srpna 1992 v Olomouci) je čerstvý výlupek na umělecké mapě České kotliny, vždyť teprve v loňském roce ukončil studium figurálního sochařství v ateliéru Michala Gabriela na brněnské Fakultě výtvarných umění. Nicméně už umělecky obývá rozlehlý postvojenský areál na okraji svého rodného města, kde se pouští do stále krkolomnějších a velkorysejších sochařských realizací. Zdvižné vozíky, ten poslední je zvící malého tančíku, samosestrojitelný jeřáb před vchodem do haly, ozdobený sochařovým dílkem. A spousta všeho možného, co zaručeně neumím pojmenovat.

                 Honza je, jak vidno, milovník železa, se kterým zachází jak s papírovou milenkou. Stříhá ho, sváří, kupí, shazuje z výšky dolů, kroutí s ním za studena. Vytváří svařované skulptivní konstrukce, pokroucené stély, geometrizující či naopak amorfní kompozice. Má už své výrazně vyhraněné tvarosloví, svůj rukopis. Kousky ostřeúhlých plochých železných trojůhelníků, vyhrocené pláty  či stejně vyhraněné kubusky svařuje na sebe a k sobě. Deformuje krásné vyleštěné nerezové stély, když před tím dociloval uměleckou deformaci spouštěním (i vícenásobným) železných kvádrů z výšky, současnou metodou kroucením dosti velkou silou za studena ovšem má, podle svých slov, vše daleko více pod kontrolou. Překračuje hranice toho, co může být, technologicky i vizuálně, současná plastika. Nechce opakovat.

            Ještě v prvních fázích svých železných extempore na škole sestavoval z plátů konstrukce zvířat, čímž zaujal, ale zdálo se, že má na víc. Řemeslná zručnost, spojená s fascinující organizační dovedností a intenzitou aktivity, mohla svádět až k pracem na pomezí užitné okrasnosti. Poslouchal tyto výtky, nic moc k tomu neříkal, ale už během studia se katapultoval směrem, kterým expanduje doposavad. Možná by šla Honzova metoda popsat jako kresebně exenzivní či expresivní gesto,  znásobené surovým či již zušlechtěným materiálem, sycené někde v pozadí sci-fi seriálovou popkulturou a tetuážovou subkulturou. Tedy pokud už i tetuáž není popkulturní fenomén, a co se týká sledování sci-fi seriálů, nevím, zda má na to Honza vůbec čas a chuť. Nicméně své sochařské tvaroslaví nosí dost výrazně také na svém těle, když si jisté části i samotetoval. Dopřál by tuto vizuální kratochvíli rovněž svému černému kombíku, se kterým jezdí, u něj se však spokojil s nalepenými černými „tetuážními“ pásy na černém laku svého laurinklementovského superbu. V Bolce by asi čuměli.

             Jednou z posledních prací je velkoformátová svařovaná plastika, jedenáct metrů vysoká Stvůra, v níž se abstraktní tvarosloví lehce antropomorfizuje, i když abstraktní tvar je stále dominantní. Nestyděli by se za něj ani ve Hvězdných válkách. Model této plastiky se nám snad povede dostat do plzňského podzemí, a když ne, zůstane nad ním. Při sledování Honzových prací mi zajisté naskakují jisté afinity k sochařství 50. a 60. let, zejména k britskému a americkému, s jeho abstraktními výdobytky a používáním surových materiálů, tedy s poslední fází modernistického umění, souběžně se formující s brutalistní architekturou a expresivní abstrakcí. Současná malba je ovšem také hodně gestická, a jak vidno, i současné sochařství. Velkolepostí a charakteristickou vizuální lehkostí svých kompozic však překračue Honza zemskou podřízenost a dostává se do  mezihvězdí beztíže.

Martin Dostál