JINÁ SKUTEČNOST

MAGICKÝ REALISMUS A IMAGINATIVNÍ UMĚNÍ V PLZNI

13.11.2008 – 18.1.2009

Výstava Jiná skutečnost. Magický realismus a imaginativní umění v Plzni je šestou částí projektu GmP, který zachycuje vývoj moderního umění v Plzni. V tomto případě se jedná o program magického realismu a imaginativního umění, tedy polohy která vychází z romantické tradice s jejím důrazem na vnitřní prožitek jedince. Výstava doprovázená obsáhlým katalogem zahrnuje tvorbu od 2. desetiletí 20. století po současnost. V letech 1910-1923 žil v Plzni významný představitel českého symbolismu JAN KONŮPEK (1883-1950) a vytvořil zde grafická díla a cykly inspirované Plzní a okolím. Vizionářská tvorba dnes již v Čechách uznávaného malíře VLADIMÍRA V. MODRÉHO (1907-1976) rozvíjela několik témat: Mystické krajiny, které charakterizuje barevně světelné víření atmosféry a forem, Ráje vyjadřující arkadický sen o harmonii člověka a přírody a téma Dona Quijota, alegorické postavy romantické touhy duše. Do nejstarší generace autorů patří téměř zapomenutý plzeňský malíř JOSEF TETÍNEK (1903-1978). Několik dochovaných obrazů ze soukromých sbírek dokládá vysokou kvalitu díla, které ovládá post-romantická lyrická představa, vyjádřená v obrazech hradních ruin a mystických ostrovů. Obraz Trojský kůň  je blízký českému artificialismu. Výstava a katalog poprvé představují umělecké veřejnosti Tetínkovu imaginativní tvorbu a do jisté míry tak tohoto introvertního umělce objevují. K nejstarší generaci patří ALENA KOENIGSMARKOVÁ (1919). Její tvorbu charakterizuje osobitá představivost a středověké pojetí obrazu jako vizuálního objektu. V roce 1969 vyjádřila malířka svůj protest proti okupaci Československa a smrti Jana Palacha alegorickým obrazem Pražská pieta, který ztvárnila jako oltářní retabulum. Jde o jeden z mála projevů přímé reakce na tyto události v českém výtvarném umění.

Z generace narozené ve 30. letech byl v Plzni nepřehlédnutelnou osobností MIROSLAV ZIKMUD (1931-2004); východiskem jeho ezoterně zabarvené tvorby je retrospektivní romantismus a symbolismus. K nejvýznamnějším představitelům imaginativního umění v Plzni patřil JIŘÍ KOVAŘÍK (1932-1994). Preciózní klasicismus mu byl prostředkem k soustředěnému zachycení básnivé podstaty skutečnosti, jeho pojetí odpovídalo programu  magického realismu, objevují se i čistě surrealistické prvky, do autorovy představivosti pronikají psychické obsahy v obrazech erótu, smrti, šelmy a moře. K málo známým autorům generace patří LADISLAV SVĚTLÍK (1937-1981), talentovaný autodidakt s osobitou obrazovou invencí na pomezí civilismu a surrealismu.
Výrazný podíl generace narozené ve 40. letech na programu imaginativního umění souvisí s jejím nástupem v 60. letech, kdy docházelo k politickému uvolnění a v Čechách zažíval renesanci surrealismus. Veristické obrazy VLADIVOJE KOTYZY (1943) zachycují magickou atmosféru světa a strnulost času. Práce autora žijícího v ústraní patří k nejosobitějším projevům současného českého malířství. VLADIMÍR HAVLIC (1944-2004) rozvinul široce přístupnou lyrickou imaginaci s náboženským podtextem. Originální poetikou na rozmezí surrealismu, magického realismu a volné imaginace se vyznačuje tvorba STANISLAVA BUKOVSKÉHO (1944). Kultivovaná malba MILOSLAVA ČECHA (1945) je založena na konceptu monumentální figurální kompozice, ve které se prolínají různé časové  a prostorové roviny v alegoricky pojatém námětu. Převážně grafické dílo JARMILY DYTRYCHOVÉ (1946) je intimní, šerosvitnou meditací biomorfního světa s dematerializující úlohou světla. Vyzařuje lyrický tón ženské poetiky. Téměř zapomenutý surrealistický malíř VOJMÍR FRIČ (1948-1987) je vedle programového díla Totem a tabu autorem pozoruhodného obrazu Odysseův návrat, který promyšleně zpracovává homérskou látku. Hyperrealistické prostředky a poloha mezi surrealismem a magickým realismem charakterizuje tvorbu JANA JELÍNKA (1948). Autor nabízí ve svých obrazech osobitý komentář k současnému světu. Introvertní tvorbu STANISLAVA JURÍKA (1948-1993) inspirovala literatura (F. Kafka). Zážitky z četby ztvárnil v řadě objektů a grafik, v nichž hraje roli osudový moment času.  KAREL SYKA (1949) navazuje na starší symbolismus, šerosvitná barevnost dodává jeho obrazům antikvární nádech.
Generace narozená v 50. – 60. letech vstupovala do doby zpřísněných politických poměrů. Ze škol si odnesla střízlivý akademismus, který bylo možno oživit právě imaginativními prvky. Přesto se v Plzni v této generaci objevila řada nezávislých osobností. Ženská lyrika a jemný erotismus charakterizuje práci JARMILY JETLEBOVÉ (1950), psychiatr JIŘÍ BERAN (1950) vytváří ve svých asamblážích osobitá surrealistická díla. Groteskními totemickými sochami svařovanými z kovového odpadu proslul v Plzni TOMÁŠ KŮS (1950). Vynikající fotografické dílo s citlivou poetikou vytvořila téměř zapomenutá autorka IVANA ŘEZÁČOVÁ (1953-2007). K její tvorbě patří dosud nepublikované surrealistické koláže. Organické tvarosloví plastik FRANTIŠKA BÁLKA (1954) vychází z výtvarného jazyka avantgardy 30. let, z pozdně-kubistického tvaroslovného základu, který F. Šmejkal označil termínem „imaginativní kubismus“. Surrealistické východisko má dekorativně strukturní malba JIŘÍHO RATAJE (1957). Rukodělný cit a smysl pro všední záhadnost a magii světa charakterizuje grafiky a plastiky LADISLAVA SÝKORY (1964). ŠÁRKA TRČKOVÁ (1965) navazuje na novou figuraci, kterou interpretuje v intencích magického realismu. Příznačné je téma dítěte v rámci přirozeného světa lesa, pole, zahrady, břehu rybníka s labutěmi, tedy významově silných topoi, která disponují hlubokým symbolickým potenciálem. Děti pro Trčkovou ztělesňují čistou bezprostřednost lidské existence. ANTONÍN MUŽÍK (1968) čerpá inspiraci z nizozemského umění 15. – 16. století (H. Bosch, P. Brueghel) a ze starší vrstvy českého symbolismu. Důležitým inspiračním zdrojem je poezie (P. Huchel, G. Trakl). Jeho komorní kresby a obrazy charakterizuje groteskní fantastika a psychické napětí.
Generace nastupující v 90. letech již tvořila ve svobodných poměrech. Je otevřenější a nezávislá, její tvorba je individulističtější, má často intimní ikonografii. Sochař BENEDIKT TOLAR (1975) pracuje se zvěrnými motivy a běžnými objekty, které přetváří do zvláštní groteskní podoby. Fantaskní vize BARBORY MOTLOVÉ (1979) jsou zpracovány prostředky magického realismu, charakteristickým motivem jsou autoportrétní intervence. SVĚTLANA JELENOVÁ (1980). vyjadřuje v hyperrealistických sochařských instalacích manipulaci a odcizení subjektu ve společnosti, jejíž emocionalitu modeluje umělý mediální svět. Množství formálních podob své privátní poetiky rozvinula ŠTĚPÁNKA BLÁHOVCOVÁ (1981). Na výstavě představuje instalaci Zdá se mi tenhle sen, umožňující divákovi vcítit se do pocitu hledání vlastní identity a místa na světě.
Téma magického realismu a imaginativního umění je v plzeňské moderní a současné tvorbě zastoupeno překvapivě výrazně, řada děl představuje osobitý příspěvek k českému imaginativnímu umění. Podrobnější zkoumání umožnilo připomenout téměř zapomenuté osobnosti a dohledat kvalitní díla. Zajímavým fenoménem je relativně silné zastoupení imaginativní tvorby v generaci mladých umělců.

Petr Jindra
kurátor výstavy